Hlavní obsah

Danica Jurčová: Paní se silikony už dnes asi nikoho nezaujme

Právo, Lucie Jandová

Kdyby ji před lety nevzali do divadelního, ale do plaveckého kroužku, kam původně mířila, možná by letos bojovala na olympiádě. Půvabná Slovenka Danica Jurčová má pověst femme fatale, které žádný muž neumí nic odříct. Teď zrovna točí v Česku nový seriál Obchoďák a žertem tvrdí, že se ve svých šestatřiceti letech učí bojovat se žárlivostí.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Danica Jurčová

Článek

Režisér Viktor Polesný, který vás objevil pro český film, prohlásil, že jste nejen krásná a talentovaná, ale též odvážná. A že vydržíte všechno. Jak to myslel?

Tak to se musíte zeptat jeho. (směje se)

No počkejte, takhle to vypadá, jako by vás v Česku při natáčení týrali!

Ale tak strašné to zase nebylo! Je pravda, že někdy byly podmínky na natáčení opravdu náročnější. Jednou jsme právě s režisérem Polesným točili na Lipně pohádku O ztracené lásce. Scénu, ve které statečná Honza bojuje s obří rybou. Byla zima a voda měla asi jen čtrnáct stupňů. A my jsme do ní museli naskákat! To tak bývá často, že se v zimě točí léto a naopak a my se pak paříme v kostýmech nebo klepeme kosu. Jak jsem tehdy skočila do vody, skoro jsem ztratila dech, tak byla ledová. Vedle byli potápěči v neoprenech a já v kostýmu venkovského děvčete. Ale abych Viktorovi vrátila jeho kompliment, musím říct, že je též statečný, protože jako režisér chtěl být kolegiální a do té ledové vody skočil taky.

Takže jste typ, který si nestěžuje, zatne zuby a jde na věc?

Jsem typ, který si stěžuje, pak zatne zuby a jde na věc. (směje se)

Před pěti lety jste u nás zazářila jako hlavní hrdinka Karolína ve filmu Ireny Pavláskové Bestiář. Měla jste od té doby příležitost hrát v Česku?

Ano a jsem za to ráda. Hostovala jsem v Divadle v Řeznické, vstoupila jsem jako zdravotní sestra Fany do třetí řady Nemocnice na kraji města, taky jsem nedávno natočila seriál Policajti z centra, kde hraju vyšetřovatelku. To mě moc bavilo, protože jsem si mohla vyzkoušet nové věci.

Foto: FTV Prima

Simonu, která odešla od manžela a musí se postavit na vlastní nohy, hraje v novém seriálu Obchoďák. Na snímku s Janem Komínkem.

Střelbu například?

Například. Trochu jsem se bála, protože já se, bůh ví proč, bojím o oči. A to i když střílí jen šampaňské. Když jsem se ale překonala, střílení mě bavilo. Jen nevím, jestli na některých záběrech ty oči nemhouřím. (směje se) Byl to slovensko-český seriál a já tam mluvila slovensky. Ale teď v novém seriálu Obchoďák mluvím česky, což je taky fajn. S češtinou mi výrazně pomohlo několikaleté působení v Divadle v Řeznické, takže jsem z ní nevypadla.

Pilujete češtinu, čtete v ní třeba knížky?

Ano, a znám mnoho lidí, kteří mají raději české překlady, zejména německých autorů. Jediné překlady, které jsou lepší ve slovenštině, jsou ty z ruštiny. Ostatní je lepší v češtině. Vyrůstala jsem v Československu, tehdy byla společná televize, četla se česká literatura a české pohádky. Třeba Hurvínka jsem poslouchala v češtině, stejně tak i mnoho lidí z mé generace. A i slovenština byla Čechům bližší, než je teď.

Nyní hrajete v seriálu Obchoďák. Jaký máte vztah k nakupování?

No, i když moje maminka nechce, abych se o ní v rozhovorech zmiňovala, tady musím. Když se dozvěděla, že budu točit Obchoďák, zasmála se a povídá: Jé, Danico, to je hrozné, ty a v Obchoďáku? Vždyť ty tam jako jejich vymetač roztočíš celý honorář, udělali capa zahradníkem. Je to trochu nadsázka, protože se snažím krotit, ale jak jsem v životě impulzivní, platí to i v nakupování. Samotné obchoďáky nemusím, tam to vysává energii, ale obchody mám ráda.

Když jsem s lidmi, které neznám, držím se zpátky. Pokud se poznáme, už jsem jiná a sama sebou. Z počátku ale mám ostych

Ulítáváte na něčem? Boty, parfémy, oblečení?

To ani ne. Ale mám ráda různé věci, které mě zaujmou. Cokoli. Kolikrát pro něco jdu a přinesu něco, co nepotřebuju a co jsem ani neměla v plánu. Ale Obchoďák je moc hezká práce s příjemnou atmosférou. Postava, kterou hraju, Simona, pracuje jako prodavačka, aby zajistila rodinu. Při natáčení se dějí vtipné historky. Točíme v běžných prodavačských uniformách a přišla za námi paní, ať jí najdeme česnek a kopr. Tak jsme jí ho našli a měla velkou radost.

Vaše Simona odešla od partnera jen s kabelkou. Byla byste toho schopná i vy?

Je to odvážné, ale pokud by mě k tomu okolnosti donutily, tak ano. Určitě bych nezůstala v něčem, co by nebylo v pořádku. Takže to dokážu pochopit.

Když jsem se probírala vašimi divadelními rolemi, zaujalo mě, že kromě Kleopatry na letošních Letních shakespearovských slavnostech jste před pár lety hrála Desdemonu v bratislavském Divadle Aréna. Jak jste na tom se žárlivostí?

(Usměje se) Zrovna mám od maminky půjčenou knihu pana Plzáka Othellon, manuál pro žárlivce, a je to výborné. Velmi vtipné. Žárlivost je totiž opravdu nemoc, které člověk podlehne zcela iracionálně a pudově. Plzák ale píše, že se to tréninkem dá odbourat. U každého někdy dojde k neopodstatněné žárlivosti, která vyplyne z okolností. Tak jako v Othellovi okolnosti přispívaly k tomu, co se pak stalo.

Foto: archiv Slovenské televize

Se Zuzanou Fialovou v česko-slovenském seriálu Kriminálka Staré Mesto.

Může to být intrika, únava, špatné vyspání, nedorozumění, to všechno může být spouštěcí moment. Člověk by však měl provádět psychohygienu a žárlivosti se zbavovat, protože je pro něj i pro druhého nepříjemná. Zažila jsem to z obou stran. Od partnera i u sebe. Je to nemoc a člověk by jí měl rozumem předcházet. I kdybych partnera s někým načapala, co mi to dá? Chci to vůbec vědět? Kam mě to může dovést? Takové otázky by si měli žárlivci položit.

To je sice hezké, ale mně jako racionální typ moc nepřipadáte. Jste spíš emocionální, ne?

To je pravda a taky impulzivní. Ale snažím se, a mám na to už i věk, nepodléhat emocím tak jako dřív. Je to ale celoživotní práce, jako ostatně na všem. Některé věci jsou nám vrozené a s těmi moc nenaděláme. Ale když se chce, dá se i na nich pracovat.

Zhruba od třiceti let dostáváte skoro v každém rozhovoru otázku, kdy budete mít děti. Co odpovíte tentokrát?

Že jsem momentálně ve vztahu. A děti? Mám je ráda, určitě bych je chtěla, ale jinak máte pravdu, nevím, co na to pořád odpovídat. Okolnosti k tak závažné věci, jako je mateřství, přece musí dozrát! Nejprve jste nějakou dobu s partnerem, a buď to vyjde, nebo ne. Nejprve se řeší vztah, a až když to klape, tak děti.

A jaká vlastnost vás na muži dokáže zaujmout?

Smysl pro humor.

Foto: ČTK

Klasika světového dramatu si v rámci Letních shakespearovských slavností užívá již řadu let – zde ve hře Jak se vám líbí v roli Célie.

Tady v Česku jste hrála s herci, jako jsou Jiří Langmajer, Karel Roden, Tomáš Hanák. Dokážete srovnat, v čem jsou čeští a slovenští muži jiní?

Tak na to nejsem odbornice.

Přesto skoro z každého vašeho hereckého partnera bulvár udělá i vašeho milence. S kým vás asi spojí tentokrát?

No, možná se ženou, protože jsme v Obchoďáku tři kamarádky. Tak se možná dozvím, že randím s Vandou nebo Dášou. (směje se)

Když vidím, jak o každé otázce přemýšlíte, napadá mě, že koncentrace psychologů ve vaší rodině je nadprůměrná. Psychologové jsou vaše maminka, bratr, jeho žena, byl jím i váš tatínek, než zemřel. Jak vypadají vaše rodinná setkání? Analyzujete se vzájemně?

Ale ne, jsou to všichni normální lidé, i když psychologové, a práci neberou domů. Dřív na mně máma zkoušela nějaké testy, ale teď už ani to ne.

Podnikají společně, když jich je tolik?

Ne, maminka pracovala ve Slovenské akademii věd. A teď je tam můj bratr. Podnikatelské plány nemají.

Foto: archiv Danici Jurčové

Šest let hostovala v pražském Divadle v Řeznické. Například v divadelní hře Král umírá od Eugenea Ionesca.

Zato vy máte ty nejrůznější. Proč jste se třeba chtěla učit srbsky?

Hrála jsem ve filmu Kao rani mraz, tedy Jako ranní mráz, který zatím v Česku neběžel, a ten se točil v Srbsku. No a já tam hrála v srbštině, což byla skvělá zkušenost.

Počkejte, cožpak vás nepředabovali?

Ne, ne. Hrála jsem Otilii Schefferovou, manželku lékaře, židovskou Slovenku, ale mluvila jsem srbsky. Případný akcent tak nebyl na závadu, protože se to odehrávalo ve Vojvodině, kde se míchaly jazyky jako maďarština, slovenština a srbština, která je velmi podobná slovenštině. Už mi docela šlo srbsky mluvit, tahle řeč mě bavila. Chtěla jsem doladit i gramatiku.

Ale nevyšlo mi to. V naší profesi se nedá moc plánovat protože pracovní nabídka může přijít kdykoliv. Jednou jsem byla na intenzivním kurzu francouzštiny a přerušilo mi to natáčení. Srbštinu jsem měla domluvenou na Univerzitě Komenského v Bratislavě a přišlo mi do toho zkoušení v divadle. Už jsem se k ní nevrátila, což mne dodnes mrzí. Ale jelikož práce je u mě zatím na prvním místě, nemám čas se tolik věnovat svým zálibám.

Zkoušela jste i italštinu a němčinu. Asi to souvisí s vaší zálibou v cestování. Prý se na cestách ráda potápíte. Máte ráda adrenalin?

To ani ne, ale potápění mě baví. Udělala jsem si licenci, ke které mě přivedla moje sestřenice. Nevěnuju se mu pravidelně, ale když jsem v zemi, kde je možné se potápět, jdu do toho. Asi nejhezčí to bylo na Filipínách, kde jsem se potápěla do vraků vojenských lodí. A to bylo super. A ty korály! Ale potřebu adrenalinu si vybíjím u snowboardingu, kterému jsem taky dobrovolně podlehla.

Foto: archiv Bioscop, ČTK

Ve filmu Bestiář z roku 2006 prožila vášnivý vztah s Karlem Rodenem.

Nemáte strach?

Lhala bych, kdybych tvrdila, že nikdy. Měla jsem třeba chvilku, kdy jsem při potápění měla pocit, že mi dochází vzduch v lahvi, tak jsme se s instruktorem vrátili nahoru. Zkontroloval mi lahev a řekl, že tam vzduch je, že mě jen zachvátila panika. Když se to stane ve třiceti metrech pod vodou, je to velmi nepříjemné. Poradil mi, že to mám zkusit prodýchat, protože kdybychom se teď nevrátili dolů, tak už by ve mně ten špatný pocit zůstal a už bych pod vodu nikdy nešla. Tak jsem paniku překonala a šlo se zpátky pod vodu.

Jiří Langmajer říkal, že si nikde tak nevyčistí myšlenky jako pod vodou. Souhlasíte?

Naprosto. Čas tam plyne jinak, jiné jsou i zvuky, je to jako na jiné planetě. A navíc nikdo kolem. Je to těžko sdělitelný prožitek, ale doporučuji ho každému, kdo se nebojí vody. Není se čeho bát, když jste se zkušeným potápěčem.

K vodě asi vztah máte, protože jste se vlastně herečkou stala proto, že v plaveckém kroužku ve vaší rodné Bratislavě měli zrovna zavřeno.

To jste mi připomněla hezkou příhodu! No, je pravda, že jsme s kamarádkou chtěly jít mezi plavce, ale pak jsme viděly dveře s nápisem Biele divadlo a já si vzpomněla, že syn kamarádky mojí mámy tam také chodil. Přihlásily jsme se a bylo to fajn. Hrály se tam muzikály i edukativní představení, která byla udělaná tak, aby to lidi bavilo. Jsem ráda, že jsem vyrůstala v tak podnětném prostředí. Dodnes je Biele divadlo činné a vzešlo z něj mnoho osobností.

Jak jsem v životě impulzivní, platí to i v nakupování. Samotné obchoďáky nemusím, tam to vysává energii, ale obchody mám ráda

A chtěla jste vůbec být herečkou? Nebo spíš plavkyní?

Plavkyní určitě ne, to bylo jen na ukrácení času. A herečkou? Od určitého věku už ano.

Takže probíhalo převlékání před zrcadlem a bavení celé třídy?

Převlékání mě bavilo, jako každou holčičku. Ale bavení třídy moc ne. Byla jsem spíš uzavřenější a to mi zůstalo.

Vážně?

Když jsem s lidmi, které neznám, držím se zpátky. Pokud se poznáme, už jsem jiná a sama sebou. Z počátku ale mám ostych. Když někdy potkám lidi, kteří jsou otevření a bezprostřední, tak to je v pohodě. Ale dokud necítím tu správnou atmosféru, neprojevuju se.

Foto: archiv TV JOJ

Ve slovenském seriálu Panelák hraje zdravotní sestru. Partnerem jí je Dušan Kollár coby pro dámy velmi přitažlivý doktor Matúš.

Před sebou kromě Obchoďáku v Česku a Paneláku na Slovensku nemáte nic dalšího. Jste z toho nervózní?

Momentálně jsem hodně vytížená, natáčení Obchoďáku se teprve rozjíždí. v naší profesi je to tak, že buď je všeho hodně a jste ve stresu, nebo málo a jste v něm taky. Proto je třeba mít i jiné zájmy. Já mám ráda cestování a doufám, že při delším volnu zase někam vyjedu. Také ráda cvičím jógu, chtěla bych si upravit i životosprávu, ale při tak nepravidelném životě, jako je ten herecký, to jde jen těžko.

Býváte označována jako femme fatale. Co pod tím rozumíte?

Já a femme fatale? To asi ne.

Zeptám se tedy jinak. Jak si ji představujete?

Má šarm, kouzlo osobnosti, je inteligentní. Má jiskru. A taky má smysl pro humor. Možná tajemství. Paní se silikony už dnes asi nikoho nezaujme. I když – kdo ví. Dnes už je snad ale všem jasné, že přitažlivost spočívá v něčem jiném.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám