Hlavní obsah

Jan Kanyza: Závist je rakovina ducha a člověka sežere zevnitř

Právo, Věra Keilová

Než vznikl tento rozhovor, sešla jsem se s oblíbeným hercem Janem Kanyzou celkem třikrát. Ani jsem neprotestovala - jeho charisma je s ubíhajícím časem snad ještě působivější. Celý život střídá herecké povolání se svým malířským koníčkem. Letos mu bude pětašedesát, a i když tvrdí, že neví, co je na tomto věku ke slavení, pochvaluje si své „polojubileum“ alespoň jako motiv, který ho dotlačí k dlouho očekávané samostatné výstavě.

Článek

Narodil jste se v moravském Lipníku nad Bečvou. Jaká byla vaše cesta do Prahy?

Byl jsem vymodlený benjamínek. Starší sestra zemřela v osmi letech za války a ještě jsem měl o šest let staršího bratra. Když jsem přišel na svět dva roky po válce, bylo mamince čtyřicet a tátovi čtyřicet jedna. O dětech starších rodičů se říká, že jsou buď geniální, anebo debilové. Já to střídám, aby se to nemuselo příliš zkoumat.

S divadlem jsme začali na střední škole ve studentském kabaretu a také jsem už tehdy měl kamarády, se kterými jsem maloval. Krajinařili jsme v okolí Olomouce a bylo to úžasné. Nádherné! Pak jsem se rozhodoval, jestli hrát, nebo malovat, a tehdy převládla touha po „veřejné exhibici“. Když se mi povedlo udělat přijímačky na DAMU napoprvé, nebylo co řešit.

Jak vzpomínáte na svůj první film z roku 1969 Utrpení mladého Boháčka?

Úplně prvním filmem bylo Malé letní blues natočené režisérem Jiřím Hanibalem, kde jsem hrál roli, která byla ve smlouvě pojmenována jako „kluk v partě“. Bylo to v roce 1966 za studií na DAMU. V Boháčkovi pak hrál skoro celý náš ročník. Rád vzpomínám na našeho třídního profesora Miloše Nedbala. Aniž bych se tím chtěl vytahovat, myslím, že mě měl rád. A já jeho také, samozřejmě.

Foto: archív TV Nova

V Ordinaci v růžové zahradě má jako ředitel nemocnice slabost pro lékařku Bělu Páleníkovou v podání Zlaty Adamovské.

Teď točíte hlavně pro televizi. Líbí se vám role ředitele Hoffmana v Ordinaci?

Je velmi sebevědomý a schopný všeho. I když je to zdatný obchodník, není tunelář. Umí být arogantní a zároveň má smysl pro spravedlnost a tu si dokáže obhájit. Je přísný, ale když je se svou vnučkou Klárkou nebo se Zlatou Adamovskou, je to najednou úplně jiný člověk. A právě to se mi na té postavě líbí, že je nejednoznačná.

Každý seriál je fabrika a herec tam musí přijít s hotovou figurou. Nějak jsem si to sesumíroval a oni na to přistoupili. Nechci být vděčný, vděčný může být pes, ale jsem za tuhle příležitost rád a snažím se jim to moc nekazit. Nenatáčím až tak často, protože to je spíš o doktorech než o nějakém řediteli. Točím třeba dva dny a pak mám pět dní volno. Tím je to ale rozcourané a s cestováním musím počkat zase až na léto.

Prozradíte něco o dalších osudech vaší postavy?

Řekněme, že přijdou i jisté dramatické chvíle.

Foto: Pressdata

S Vilmou Cibulkovou a Tomášem Valíkem jako vyšetřovatel Bohuslav v televizním filmu Muž, který vycházel z hrobu, prvním ze série tří detektivních příběhů.

Na volné noze jste už od ledna roku 1979, to vám zřejmě vyhovuje nejvíc, je to tak?

Od 1. ledna 1970 do 15. září 1977 jsem byl v angažmá pražského Divadla Na Zábradlí a pak ještě rok v hereckém souboru při filmovém studiu Barrandov. Po roce jsem sám podal žádost o výpověď dohodou. Vyhověli mi rádi. Hubu jsem měl vždycky nevymáchanou a táhlo se se mnou, že jsem průserář. Rád na tu dobu nevzpomínám.

Ve filmu jsem si od třiasedmdesátého do šestasedmdesátého vůbec neškrtnul, protože jsem se při natáčení filmu Sokolovo v Rusku nedal okrást sovětskou servírkou a nevybíravě jsem jí vynadal, což šlo až na ambasádu v Moskvě a na ministerstvo kultury. Všichni jsme byli drženi ve strachu. Dnes se děje něco podobného v důsledku ekonomických tlaků. Když je lidského strachu využíváno ve prospěch malé hrstky lidí, je to vždycky hnus.

Nemrzelo vás nakonec, že jste si zvolil herectví místo malování?

To jsem si nechal jako koníčka. Na malování je úžasné, že je to povolání nesmírně svobodné, tedy pokud nejste ve vleku komerčních zakázek. Tím ale neříkám, že malovat na objednávku je hanba. Dělali to Leonardo, Rembrandt, Rubens… K nim se ale vůbec nechci přirovnávat, chraň pánbu.

Foto: ČTK

Střídání malování a hraní je podle něj přímo zdravé. Umělcových výstav si ale v poslední době jeho příznivci příliš neužili.

Některé vaše obrazy byly dokonce padělány…

Je to zarážející a padělatelství je svinstvo jako každý podvod. Velcí nežijící mistři se už nemůžou bránit a je to pak vždycky válka kunsthistoriků a znalců, ale falšovat žijícího autora je úplná pitomost, protože ten na to musí dříve nebo později přijít, a to byl i můj případ. Jenže dneska se krade všechno. Jediné, co se snad nekrade, jsou myšlenky vrcholných politických funkcionářů, protože tam není co ukrást.

Střídavě malujete a hrajete. Vyhovuje vám to?

Aktivity se musí prostřídat, to je dokonce zdravé. Rozličnými kritiky mi bylo vytýkáno, že nemám jasno. Herečtí kolegové říkali: Proč víc nemaluješ, když se tomu věnuješ, a výtvarníci zase říkali: Vždyť jsi docela slušný herec, proč víc nehraješ? Vytýkali mi, že jsem rozpolcený, nevím, co chci, a že vlastně sedím jedním zadkem na dvou židlích.

Na to jim už dnes říkám: „Prosím vás, nechte to na mně, on každý zadek má dvě půlky.“

Vždycky jsem měl víc známých a přátel spíš mezi výtvarníky než mezi komedianty, i když přesně nepočítám, kolik známých je odkud. Důležité je, aby to byli lidé, se kterými si mám co říct, a jsem s nimi rád. V hlavě už ani nerozlišuji, co je moje hlavní profese.

Už léta jezdíte do Francie. Kam a proč?

Jezdil jsem na různá místa a teď mám zázemí a malý ateliér v Languedocu. Nakupovat chodím s oblibou na trh, a když se chci podívat k moři, zajedu do Collioure. Je to kousíček od španělských hranic. Krásné městečko ve francouzském Katalánsku. Dříve to bývala rybářská osada proslavená lovem ančoviček a město si svůj ráz zachovalo dodnes, protože tam nejsou betonové hotelové komplexy. Také je tam krásné muzeum Henriho Matisse.

Třicet kilometrů odtud je Céret, proslavený úrodou třešní a třešňovými slavnostmi, a také Muzeem moderního umění. Před sto lety sem jezdili Picasso, Chagall, Braque, Soutine a mnozí další. Francie mě vrátila k malování. Před lety jsem nebyl v dobré psychické kondici a právě tehdy se mi naskytla možnost pronájmu ateliéru. Tam jsem najednou zjistil, že sedím u štaflí a maluju.

Foto: Foto archív Jana Kanyzy

V ateliéru na jihu Francie tráví několik měsíců ročně.

Jak jste na tom s francouzštinou?

Domluvím se, ale vyskakovat si nemůžu. Francouzštinu jsem se učil už kdysi na gymnáziu, ale patřil jsem mezi ty idioty, kteří říkali: „Na co mi to bude?“ Jen díky naší profesorce, která byla báječná, jsem si přece jen něco zapamatoval. Tenkrát se říkalo, že pesimisté se učí rusky a optimisté anglicky. Já se neučil ani jedno. A na ruštinu jsem kvůli tomu, že nám ji tak vnucovali, dodnes alergický. Když slyším ruštinu, naskáčou mi pupínky a rolují se mi podkolenky. Prostě nemůžu. Ale já furt žvaním… (dolévá mi dobré francouzské červené víno - pozn. aut.)

Takže jste vlastně obrácená Chantal Poullainová?

Prosím vás! Kdybych mluvil francouzsky tak, jako ona česky, učil bych na Sorbonně! Chantall je úžasná a ještě se mi líbí, že je z Marseilles. Francie je obrovská země a oni to mají takhle rozdělené. Bretonec, Pařížan, Normanďan, Alsasan anebo je někdo z Marseilles… Ale zpátky k francouzštině.

Domluvím se, i když s velkými chybami. Moji známí jsou však natolik tolerantní a velkorysí, že sugestivně předstírají, že mé francouzštině rozumějí. Jenže já se rád vyjadřuji přesně a to mi v tom jazyku nejde, takže se sice domluvím, ale bohužel si moc nepokecám.

Máte rád francouzskou kuchyni?

Na jihu Francie, kde pobývám, to mám rád, protože tam je slunce, moře, olivy a to s sebou nese i jinou mentalitu. Lidé jsou víc nad věcí a hlavně si tolik nezávidí. U nás když má někdo úspěch, dostane hned přes držku. Vtipně se říká, že v našich končinách se úspěch neodpouští, a je to tak. A když má někdo navíc úspěch i venku, tak na něj ještě plivnou, místo aby se raději věnovali své práci. Závist je podle mě rakovina ducha a člověka sežere zevnitř, ale bohužel je na programu dnes a denně.

Mám rád francouzskou mentalitu. A kuchyni samozřejmě také. Je požitek vyrazit ráno na trh a koupit si všechno, co potřebuji, čerstvé. Navíc jsem fanda na sýry. Charles de Gaulle řekl: Je těžké vládnout zemi, která má tolik sýrů, že jeden druh připadá na jeden kalendářní den. Já to nepočítal, ale asi je to pravda.

Foto: archív Jana Kanyzy

Opět v milované Francii - tentokrát při siestě nad odpoledním pastisem.

Předpokládám, že máte vztah i k pařížskému Montmartru…

Doby, kdy se za uměním a výtvarnem jezdilo do Paříže, jsou dávno pryč. Centrem výtvarného umění a obchodování s ním je New York. Na Montmartru jsou dnes hlavně stany s restauracemi a těch pár malířů je vytlačeno někam na obvod. Tam už lidé chodí jen za legendou podle průvodce.

Z Malé Strany v Praze, kde bydlíme, se zase stal Disneyland. V naší ulici je poslanecké ghetto, kde jezdí jen limuzíny a chodí turisté. Když jsme se sem nastěhovali a narodila se nám dcera Bára, pamatuji si, jak před vraty sedávaly babky na židlích a povídaly si. Ten půvab je už dávno pryč.

Konzultuje s vámi dnes Bára svoje potenciální ženichy?

Moudře to probírá spíš s matkou, se mnou až v druhé řadě a jen tak opatrně, protože bych se zapletl do zoufale rodičovských rad. Kdo by si nepřál, aby jeho dítě bylo šťastné? Bohužel na to ale nemám vliv, což si pro sebe možná zdůrazňuji i trochu alibisticky.

Říká se, že dcery si vybírají muže podle svého táty…

To by to chytla, kdyby si vzala takového rapla podle tatínka. To jí nepřeju, moje žena si se mnou užila své. Se Žofií jsme spolu už třicet šest let a na třicet pět let z toho máme někde i papír s razítkem. Tvrdím, že jedno manželství je na lidský život ažaž. Univerzální recept na něj stejně neexistuje.

Foto: Dagmar Hájková

S manželem Janem a psem Bučíkem v příjemném (že by úplňkovém?) rozpoložení.

Žofie je určitě vyšší postavy než vy, nebo se pletu?

U mě to zas není takový problém, protože jsem konfekčně střední postavy. Žofie si zahrála v několika filmech, pak se věnovala rodině a před sedmnácti lety založila nakladatelství Krásná paní a začala vydávat lunární kalendáře. Vydává také časopis Krásná, kde je šéfredaktorkou Bára, a také knihy.

Tou zatím poslední byla Kameny domova od Václava Cílka, který je nejen vynikající geolog, ale i básník. Nádherný člověk! Žofie i Bára jsou moje krásné paní na druhou. V roce 1991 jsem odjel do Paříže, kde jsem měl domluvenou výstavu a půjčený ateliér. Podlaha byla cihlová, ze stropu visela žárovka, voda byla na chodbě, ale já byl šťastný. Když jsem odjížděl z Prahy, měl jsem na půl roku jen necelé tři tisíce franků a barvy.

Měl jsem výčitky, že obírám domácí rozpočet, ale moje žena byla úžasná. Řekla mi: Byl bys blbej, kdybys nejel. A ještě mi přála úspěch. Ten se pak svým způsobem i dostavil a obě moje holky přijely za několik měsíců do Paříže na vernisáž.

Á propos vernisáž! Další výstavu obrazů prý chystáte u příležitosti svého letošního životního jubilea…

Pětašedesátiny jsou spíš polojubileum. Výstavu chystám, ale to je všechno, co k tomu můžu říct, protože nejprve se musí malovat a teprve pak se dá vystavovat. Jinak nevím, co je na tomto věku ke slavení, spíš to beru jako motiv, abych se dokopal k výstavě, protože samostatnou přehlídku jsem neměl už pár let. Vždycky k tomu potřebuji bič termínu a teď je to právě ono polojubieleum. I když jak říkal Jan Werich: „Každé jubélium je vůl.“

Výstava bude až na jaře příštího roku v Nové síni. Opravdu nevím, co by staří lidé měli slavit. Že v čekárně u doktora zrovna nebyla fronta? Ani nechápu, co slaví na Nový rok. Že jsou o rok starší? Lepší jsou drobné vnitřní oslavy, které se vně ani nijak neprezentují. Jakékoli proklamované věci nemám rád. I když roky přibývají, pořád musíte něco dělat, jinak by se člověk zbláznil. Sedět v křesle a probírat se vzpomínkami na mládí, pokud si člověk ještě na něco vzpomene, je ta nejkratší cesta na hřbitov.

Foto: Dagmar Hájková

Dcera Bára (30) se Žofii narodila ve dvaatřiceti – byla ve své době starší matka a možná i proto dceři hodně odpouštěla.

A jak je to s plánovanou výstavou fotografií?

Jde o víc než třicet velkoformátových černobílých snímků z cyklu Moje Paříž, které jsem nafotil v roce 2003 tak, jak bych chtěl Paříž vidět. Nejsou to tradiční pohlednicové fotografie, zajímá mě atmosféra a pocit autentičnosti. Proto fotografie nijak neupravuji.

Dokonce to odmítám, protože to považuji za lež. Mám starou leicu a fotím na černobílý kinofilm. Fotografoval jsem brzy po ránu, když v ulicích ještě nebylo tolik lidí. Podobně mám nafocenou nejen Paříž, ale třeba i Prahu nebo Benátky. Takže práce i plánů je dost a - jak vidíte - na vzpomínání v křesle nemám čas.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám