Tomáš Klus: V praktickém životě jsem nepoužitelný

A víte, co to mou manažerku Báru stojí úsilí? (směje se)

Štěstí mám, hlavně na lidi kolem sebe. Sama jste řekla, že jsem přišel do Prahy jako nepoznamenaný hoch toužící po sportovních úspěších. O spoustě věcí jsem neměl ani páru. První dva roky tady jsem si myslel, že vím, co chci. Pak jsem ale se sportem skončil, protože jsem začal chtít něco úplně jiného. Tedy věděl jsem, co chci, ale nevěděl jsem jak.

Vlastně jo. Zaimponovala mi svoboda a svobodomyslnost. Pokoušel jsem se o různé věci a shoda náhod mě zavedla až k mojí manažerce Báře, která tu sedí se mnou, a kdyby tu nebyla, tak já tu nejsem taky.

Protože bych sem netrefil. Ona mě vodí životem. Jsem totiž, co se týče praktického života, naprosto nepoužitelný.

Ale to jo, vařit docela umím. Ale organizační věci, to nezvládám. Kdybych si měl organizovat koncerty a vůbec práci, dopadlo by to hrozně. Uvedu příklad. Přijel jsem z Indie a skoro mi vypnuli proud. Nedošlo mi, že když si platím elektřinu, je lepší dát trvalý příkaz k úhradě. Já jsem ho nedal.

Ne. Nemám ani kartu do bankomatu. Chodím vybírat peníze přímo k paní na přepážce, se kterou si vždycky popovídám. A ona mi dá obnos, který potřebuji. A taky nemám elektronické bankovnictví, protože bych vytuneloval jak sebe, tak možná celou republiku.

Tak minimálně tu banku, ve které mám vedený účet. Takhle já to vedu v praktickém životě.

Snažím se udržovat si od normálního života trochu odstup. Jsem asi přecitlivělý. Vyloženě mi vadí zabývat se penězi a vadí mi bavit se s lidmi o penězích.

Protože cítím, že když přijdou na řadu tyto věci, hasne jakákoli lidskost. A já jsem asi stále naivní, protože na lidech mě baví právě ta jejich lidskost. Proto se těmto tématům vyhýbám.

Určitě. Jasně že jsem v tom slabý.

Proč?

Myslím tím, proč bych o ní mluvil? Mám s ní krásný vztah a je to stále báječné. Ale abych to někde rozpitvával? Co je komu do toho?

Právě proto netahám rány své nebo rány jiných ven.

Asi takovou zvláštní leností. A laxností vůči praktickým věcem. (manažerka Bára přikyvuje) Ale zase dokážu jinými věcmi udělat radost, že jo? (Bára opět přikyvuje)

Vlastně tímtéž. V tom se nijak neodlišuju. Štvu se stejnými věcmi, kterými štvu okolí.

To je nová image. (směje se)

Jezdit do Indie je trochu klišé, co si budeme povídat. Lidé, kteří chtějí poznávat sami sebe nebo nějaké duchovní hodnoty, jedou do Indie. Ale na některých klišé je kus pravdy. V Indii je to opravdu jinak. Pokud najdete kraj, který není zkažený turisty a nepřičichl k Evropě a penězům, je to ráj. Je tam takové smýšlení, že kdyby tak smýšleli všichni lidi na světě, je na něm dobře. Protože Ind vám naslouchá. Ne proto, že máte nějaké společenské postavení, ale protože ho skutečně zajímá, co říkáte. Pamatuje si, co mu řeknete, a vrací se k tomu.

Se mnou jel kamarád, který byl v Indii už před třemi lety. Všichni kamarádi, které si tam udělal, si na něj velmi dobře pamatovali. Ačkoli potkávají neustále spoustu lidí! A po třech letech vlastně jen pokračovali v načatých rozhovorech. Lidi se tam zajímají o lidi. A to se mi líbilo. Abych tam poznával jiný úhel pohledu na věci týkající se třeba víry, na to jsem tam byl příliš krátce, jen pět týdnů. Sice jsme strávili nějaký čas se svatým mužem, ale to nestačí. To by tam chtělo jet na sedm let.

Určitě. Už to plánuju. A na déle.

Ne. Je to naopak. Pokaždé pršelo. Ono je to tam trochu nešťastně formulováno. Víte, já jsem trošku dement, a tak občas něco napíšu tak zvláštně, že to pak nedává smysl. Podám tak dezinformaci místo toho, abych podal informaci.

Tak. A to se stalo i teď. Ale to nevadí. Ve skutečnosti je to tak - každý rok patnáctého května prší.

Ano. Alespoň někde.

To víte, profesionální alibista. (usmívá se)

Však mě to taky stálo spoustu peněz! (směje se) Ale vážně, ono to sice tak působí, já už jsem ale byl na tu roli v předvýběru, byl jsem potenciální princ. V té talk show jsem to jen dorazil. Hlavnímu dramaturgovi přišlo sympatické, že jsem takový. Prošel jsem však castingem jako každý jiný.

Snažím se o to. Myslím, že píseň by měla podávat informaci. Při psaní písničky Pánubohu do oken, o které mluvíte, jsem zrovna prožíval pocit jakéhosi rozhořčení. Bylo to před posledními volbami a ve vzduchu byl nihilismus. Že už na to kašlem a že k volbám nepůjdeme - zkrátka takové ty řeči, co se v Česku vedou. A tak jsem napsal tuhle píseň.

Dopad písně mě překvapil. Jenže doba, která potřebuje hrdiny, je velmi smutná. Ohlas, který píseň vzbudila, když jsme ji zahráli na Slavících, ukázal, že žijeme ve smutné době.

Nevěřil jsem tomu. To víte, jsem nevěřící Tomáš. Potřebuji hmatatelný důkaz. To, že jsem byl označen za člověka, který má odvahu něco říct v televizi v demokratickém státě, mě zarazilo. Poznal jsem, že si na demokracii skutečně jenom hrajeme. A co je na Češích nejvíc zarážející, je to, že se nedokážeme poučit z dějin. Některé situace se opakují pořád dokola.

Jsme přesvědčeni, že teď budeme hrozně makat a pak nám bude dobře, ale nevydrží nám to víc než rok. Pak už o tom jenom mluvíme a později si jenom stěžujeme. Ale abychom v té práci pokračovali, to ne. Odhodlání mizí stejně rychle, jako do nás vchází.

Myslím tím, že nepracují na demokracii. Jak vůbec může člověk, který žije v demokratickém státě, říct, že je někdo odvážný, když zazpívá kritickou písničku v televizi? To pak znamená, že trpíme stejnou tíhou, jakou trpěli mí rodiče a celá jejich generace za totality. Že se to z nás nedostalo. A to je další věc, které si všímám.

V momentě, kdy se můžeme odvolat na nějakou křivdu, tak toho úspěšně využíváme. Ale takhle se nikdy nikam nedostaneme. Nechci působit jako kverulant a ten, co si pořád jen stěžuje. Jsem celkem spokojený. Když vidím Indii nebo zprávy ze světa, je jasné, že si žijeme vysoko nad poměry. Můžeme plivat na naše hlavouny, ale pořád tu nejsou taková zvěrstva, jaká se dějí jinde.

No, tak to je horší. Respektive mohlo by to být lepší. Ale zase to není tak úplně nejhorší. Podívejte se na Itálii. Jak tam třeba mohli tak dlouho tolerovat Berlusconiho? Nedávno jsem poslouchal pořad, kde mluvil nějaký politolog a písničkář Burian, a velmi jsem se s nimi shodl. Říkali, že tady vznikla obrovská propast v komunikaci mezi politikou a národem. Na jedné straně je arogance, jistě, ale na stranu té arogance vane jen lehký vánek nesouhlasu. Dáme najevo, že jsme tady, maximálně nějakým protestem v ulicích, ale to je málo. Musíme chtít vědět, co se v politice děje.

Pokud se nesnažíme zjišťovat informace, je to špatně. Já sám jsem student a jsem přesvědčen, že sedmdesát procent protestujících studentů v ulicích během Týdnu neklidu nevědělo, proč tam jsou.

Ano. A to nejsem skeptik. Z osobní zkušenosti vím, že koho jsem se zeptal, tak mi řekl, že protesty jsou kvůli školnému. Aha, řekl jsem si. Ale to je přece povrchní informace! Jde přece o víc! Jenže ono je to složité. Třeba to, jak s námi politici komunikují rétorikou vyhrůžek. Utáhneme si opasky, říkají, jinak dopadneme jako Řecko.

Tak v tom případě se opakuje to, co tu bylo čtyřicet let, jenom teď pod hlavičkou demokracie.

Ať vystoupí se mnou.

Nechci se škatulkovat či zařazovat. Píšu, co mě napadne. A teď momentálně mě mrzí, že Češi, kteří jsou velmi schopní lidé, tuhle svou schopnost úspěšně maskují stále rostoucí letargií. Je to taková zbraň. Že budeme říkat, že nás politika nezajímá a že se nás netýká. Jenže čím víc to budeme říkat, tím víc nás bude zasahovat. Schází tu dialog - a k tomu by měly být vedeny už děti ve škole.

S pár pedagogy ano. Nebylo to jenom: pěkně seď a poslouchej paní učitelku, ale i: paní učitelka tě bude poslouchat a pak ti řekne, co si o tom myslí. Lidi tu ale nejsou vedeni k tomu, aby diskutovali. Mají pocit, že budou vyslyšeni, pouze když budou hodně nahlas křičet. Anebo že to vyřeší tím, když se na všechno vykašlou. Nic mezi tím není. A já říkám, že je třeba komunikovat. Jenže naši reprezentanti s námi nekomunikují jako s dospělými lidmi.

Nejsou tvořeni elitou národa. Jsou to spíš takoví fištróni, kteří mají jen silný žaludek. Jsem zastáncem vlády odborníků. Vůbec nechápu, jak může ministerstvo čehokoli řídit někdo, kdo s oborem nepřišel do kontaktu. Jenom je to, jak se říká, schopný manažer. Co to je za nesmysl? Ministr školství by měl přece být člověk, který třicet let řídil školu.

Ale nerozumím jí, jak bych si přál. Jen mám rád lidi a zajímají mě. I ti v politice.

Je to jediná cesta, aby tady lidem bylo dobře. Rád bych, aby pochopili, že mít se rád neznamená chodit po ulici a objímat se, ale mít úctu před druhým. Vyslechnout jeho názor. A pak neběžet za jeho kamarádem a vzdychat: Ty jo, co to ten blbec vypráví! Chci ho vyslechnout a pak mu říct, co si o tom myslím. Vzájemnou komunikací se můžeme oba dostat dál.

Rodiče určitě taky a spoustu dalších lidí.

To se tak nedá říct. Jsou určitá osudová střetnutí, ke kterým musí dojít. A nemusí to být velké persony v životě. Jdete někam do hospody, potkáte tam člověka, zapovídáte se, a pak zjistíte, že jste si ani nevyměnili telefonní čísla. Ale ten rozhovor byl natolik podstatný, že vás nasměroval zase dál.

Velmi si u lidí vážím pokory. Zvlášť u těch, kteří očividně něco dokázali. Je spousta lidí, kteří jsou také úspěšní, ale ne očividně. Ale třeba Jiří Lábus je. Je to úspěšný herec a je na očích. Když někam přijde, lidé si řeknou: to je ten úspěšný herec. On to vnímá, protože je to citlivý člověk. A pořád je v něm obrovský kus pokory. To, jak komunikuje s lidmi, kteří k němu přijdou pro podpis, je pro mě velmi poučné.

Je milý. Nikoho nikdy neposlal pryč. S každým stráví tolik času, kolik s ním ten člověk strávit chce. Protože ví, že mu ten člověk jeho úspěch pomohl vybudovat. A já i on jsme závislí na veřejném mínění. Není to tak, že bychom potřebovali lézt lidem do zadku. Ale dáváme jim najevo svou úctu. Nádherné setkání jsem měl taky s paní Hegerovou. Ona je ohromná dáma a chodící elegance. Je v ní velká noblesa a krása.

Vím, že byl velmi vtipný. Jaké písničky hrál a co říkal, si nepamatuju, jen vím, že jsem se smál. A pak mě táta vzal do jeho šatny a on mi pak napsal věnování do zpěvníku: Tomášovi Jaromír Nohavica.

Připomněl jste mu tenhle zážitek, když jsme se později setkali už jako dva profesionálové?

Ne. Potkali jsme se vždy tak trochu jako ve vlaku. Tedy málokdy jsme spolu prohodili víc než Dobrý den a Ahoj. Nikdy jsme se nebavili hlouběji. Třeba loni na Andělech chválil písně, které jsem hrál a napsal. Pak odešel a já jsem odešel někam jinam, takže to nebylo tak, že bychom si u piva vysvětlovali své životní názory a já obdržel nějaké životní moudro. To se bohužel zatím nestalo.

No jéje. Kdo by nestál o setkání s Jaromírem Nohavicou? Ale to by se musel zbláznit, kdyby měl každému vyhovět.

Velmi ho jako designéra uznávám. Jeho nápady jsou geniální. Vyprávěl mi, že dostal úkol od nějaké firmy, které chtěla přiblížit Čechy svým zahraničním zákazníkům. Maxim Velčovský udělal to, že vzal nějaké předměty, strčil je do karlovarského pramene, ony se obalily kamenem a pak jim je dal. To mi přijde báječné a jednoduché. Mimochodem s Maximem jsme oba registrováni ve svazu mimoňů.

Mimoň je typ člověka, jehož tělo vidíte v naší realitě, ale on v ní není. Třeba můj dlouholetý spoluhráč Jiří Kučerovský je také mimoň. Jednou mi omylem zabavil klíče od bytu a odjel si do Brna pro novou kytaru. Já jsem byl díky tomu nucen pobývat čtyřicet osm hodin ve svém bytě bez možnosti odejít. Psa jsem venčil s nohou mezi dveřmi na dlouhé šňůře na parkovišti před domem.

Ano. Seznámili jsme se v divadle Ypsilon, kde jsem zkoušel hru Deadline, a Maxim Velčovský k ní dělal scénu. Já ho uctíval za to, co dělá, a on nepohrdal tím, co dělám já. Tak jsem ho požádal, aby mi navrhl obal, a on souhlasil. Manažerka Bára měla ze spolupráce dvou mimoňů velkou radost, protože musela dvojnásob neustále hlídat termíny a podobné věci.

Jsem velký přítel ruské kultury. Mě baví jak ruská hudební tvorba, tak ruská literatura a drama.

Je v tom kus té sympatické povahy Ruska. Živelnost a srdcovost.

Přesně! Víte, takové to: Miluji tě, vezmu své srdce, vyrvu si ho tady před tebou a dám ti ho. A ty ho buď hned rozdupej, anebo mi dej své. Víc nechci. To je mi strašně sympatické. Ale co se týče setkávání s Rusy, tak pokud jich je více než dva, už mám strach.

V duchu klečím před každou ženou. Jsem velký ctitel žen. Díky tomu věřím v Boha. To byl génius, protože vymyslel ženu.

Kdo ví. Bůh je pojmenování čehosi. Tedy ale od vás to bylo trošku pichlavé.

To ano. Je to věc, na které se dá pěkně ulítnout. A tomu já se bráním. Protože ty dívky, co napíší, nepíší tak úplně mně, ale tomu člověku, kterého znají z tiskovin a televize. A já nechci zajímat někoho skrz obrazovku. Poklekám před ženami, se kterými jsem ani nikdy nemluvil. Ženy prostě mají kouzlo, které chlapům nedá dospat.

Zajímají mě ženy, které prvoplánově nezajímá to, zda mám přítelkyni, nebo nemám.

Pan Horníček napsal v Dobře utajených houslích krásnou věc: Mám rád ženy útlé v zápěstích, které se po bytě pohybují jako cukřenka. Takové ženy mám rád i já.