Kirsten Dunstová: Sluší mi přirozenost

Možná bych si jí ani nevšimla, kdybych ji - krátce před plánovaným rozhovorem v jednom z festivalových stanů na canneské pláži - už nevyhlížela. Ne proto, že by tak obyčejně vypadala, ale že se tak úplně normálně chová.

Na festivalu hrála v soutěžním filmu dánského režiséra Larse von Triera Melancholia (25. května měl premiéru v našich kinech) a dostala plným právem Cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Vlastně ale měla ohromnou kliku - ta role byla původně psaná pro Penélope Cruzovou, která ji nakonec s politováním odmítla. Dala přednost čtvrtým Pirátům z Karibiku, které také teď do Cannes přivezla ukázat. Triumf však zažila Kirsten.

Vzhledem k tomu, že jsem na kameru zvyklá od nejútlejšího dětství - začínala jsem jako tříletá v reklamě na mýdlo - vím, že herec má být rád především za každou roli, která ho posune o kousek dál. Miluji komedie, měla jsem ráda Spider-Mana, velkou radost mi přinesla práce s Michelem Gondrym na filmu Věčný svit neposkvrněné mysli. A bavila mě samozřejmě i Marie Antoinetta. Sofia Coppolová zvolila úplně neobvyklý, do té doby nevídaný úhel pohledu na devatenáctiletou dívku, doslova odsouzenou ke královskému údělu a s ním k osamělému chudému životu uprostřed celého dvora a největšího luxusu.

Především tím, že jsem ji vůbec dostala! Víte, nemá cenu si zastírat, že ve většině filmů hrají ženy vlastně jen partnerky mužů. Jsou krásné, sexy, elegantní a vtipné. Mají na obličejích spousty líčidla, které z nich dělá nádherné bytosti, ale které zároveň překrývá jejich skutečné tváře. Já jsem přesvědčená, že když mám na sobě make-up ve vrstvách, vypadám strašně. Že mi sluší přirozenost. A v Melancholii jsem mohla - vlastně dokonce musela - vypadat tak, jak skutečně vypadám. Lars ukazuje ženy zevnitř. A takovou příležitost hned tak nějaká herečka nemá. Byla a jsem za to ohromně vděčná.

Lars je ten typ muže, o kterém ani nevím, kdy a jaký film točí. I když ty filmy pak třeba vidím a na zážitek z jeho Prolomit vlny nikdy nezapomenu. Nikdy mě ale ani nenapadlo, že bych s ním mohla pracovat. Opravdu, ani jedna malá myšlenka tím směrem. Ale když zazvonil telefon a já jsem si přečetla scénář, nejdřív jsem vůbec nemohla uvěřit tomu, že je postava Juliette opravdu určená mně, a pak jsem radostí skákala jako malá holka.

Protože tak působit nechce. Je ve skutečnosti strašně hodný, obdivuhodný, ale k ženám přísný. Asi mě za to bude nenávidět, ale musím říct, že ve skutečnosti je úplně jiný než na veřejnosti. Je to člověk, který šokuje, když ho potkáte napoprvé, který provokuje, když má publikum a chce upoutat pozornost, ale ve skutečnosti je pak velice tichý.

Jsem z toho strašně rozpačitá, vlastně se stydím. O takových věcech se nemůže žertovat, je to naprosto nepřijatelné, stupidní.

No ano, sice po svém, ale dá se říct, že omluvil.

Byla to samozřejmě ohromná zkušenost. Předtím, než jsme začali opravdu točit, jsem měla asi dva týdny na to, abychom se všichni navzájem poznali, což je u každého psychologického filmu strašně důležité. Není možné přijít na plac, nikoho neznat, nasadit výraz číslo pět a začít hrát. Měla jsem jasnou představu o své postavě, pak jsme o ní mluvili, ale stejně - když na vás potom zamíří oko kamera, je to zase něco jiného. Byl to složitý, náročný film, ale na to, jak byl těžký a vážný, jsme si užili do cela dost legrace, dost jsme se nasmáli.

Ne, to si rozhodně nemyslím. A jestli někdo říká, že existuje, nebo dokonce že on ji má, tak lže. No ale uznávám, že rodina v Melancholii je opravdu hodně brutální, i když to třeba na první pohled není vidět.

To je těžké, takové věci člověk může řešit, jenom když se stanou jemu. Ale myslím, že se najednou v tom všem, co se kolem ní dělo, v tom svatebním blázinci, začala ztrácet a mít strašné pocity: všichni ode mě čekají, že teď budu tou nejšťastnější osobou na světě, a já nejsem, je to jen den a kulisa toho dne, ale v životě je všechno jinak… A najednou si uvědomí, že i manželství je spíš kulisa, určitý pocit bezpečí, ale se vztahem to už nemá mnoho společného. Proto také propadne takovému smutku, melancholii, depresi.

To vůbec není žádná legrace mít na sobě takové svatební šaty, to je strašlivá dřina! Lars chtěl typickou americkou svatbu a svatební šaty, a já v nich pak musela běhat, válet se v trávě, bylo to vážně hrozné! A nakonec jsem byla celá špinavá a ty šaty - jak jsem se v té trávě kutálela - nakonec vypadaly jako příšerně umazané staré tričko.

Necítila, od producentů až po štáb se ke mně všichni chovali krásně. A Charlotte mám moc ráda, je to hodná, stydlivá, ale zároveň velmi silná ženská. Má všechny kvality, které na ženě obdivuji.

Ano, dělala jsem si dokonce poznámky… Teď se tomu směju, ale kdybyste ty poznámky a zápisky viděla, smála byste se taky. Vždycky jsem si napsala, co mě napadlo nebo co vyplynulo z našich vzájemných rozhovorů, naučila jsem se to a pak začala vrčet kamera - a bylo to v háji. Dělala jsem to stejně tak, jak jsem v tu chvíli cítila, že to musí být. Víte, Lars není ten typ, který by mluvil o osobních a nepříjemných věcech. Ale pracuje na tom, aby ostatním otevřel duši, aby byli k depresi, jež k jeho filmům neodmyslitelně patří, otevření a vstřícní - a asi se mu to daří. No, nebudu nic zastírat - byla to sice úžasná zkušenost, ale teď jsem zralá natočit zase nějakou komedii. Miluji je a myslím, že komedií a smíchu není nikdy dost.

To víte, že ta erotická, opravdu. Při natáčení a pak i v kině, když jsem se na to dívala.

Ano a bylo to velmi intenzivní. Přesněji řečeno, třásla jsem se předem jako ratlík. První dojem byl velmi silný, byla jsem na sebe pyšná, měla jsem ze sebe radost. Ale pak jsem se s tím nějak postupně vyrovnávala hůř a hůř, měla jsem pocit, že se na to vůbec nemůžu dívat. A nakonec jsem si z toho začala pro sebe dělat legraci. To víte, na lidi se musíte pořád usmívat, vesele breptat, bla,bla,bla…

Ano, jezdím na festivaly docela ráda. Může to být jednak velmi zábavné, a někdy je to navíc příležitost vidět dobré filmy. Ale je to také hodně stresu, pořád někam běhám - třeba na rozhovory s novináři. Ale opravdu se cítím poctěna, když jsem součástí takové události.

Je to tak, bylo by to hezké, moc by mě to bavilo. Michela mám ráda a Debbie mě sama oslovila. Ale zatím ještě není vůbec nic jistého. Takže možná, snad…

Já radši nic moc dopředu neplánuji. Rozhodně je to práce, které bych se ještě věnovat chtěla, ale zatím nemám ani téma, o kterém bych točila.