Článek
Se začátkem hodiny jde však úsměv stranou, na cukrblíky není čas ani nálada. Společenství dětí různého věku a různých znalostí musí fungovat jako dobře namazaný stroj, aby se výuka nezvrtla v anarchii, jak to dobře známe z filmové Obecné školy. Ne že by Lenka Pěchoučková používala stejné metody jako Igor Hnízdo v podání Jana Třísky, který ve třídě plné raubířů konečně zavedl pořádek, ale její proměna z rozesmátého děvčete ve strohou kantorku je citelná.
Brzy jsem zjistila, že mi děti přerůstají přes hlavu, takže je důležité být přísný, ale ne zlý.
Přiznám se, že jsem byla zvědavá, jak to dneska v malotřídce vypadá, když i učitelé dětí z jednoho ročníku mnohdy naříkají, jak jsou žáci těžko zvladatelní, drzí, hyperaktivní a oni s nimi nic nezmůžou, protože na kdejakou poruchu chování mají papír od psychologa. O to víc mě překvapilo, jaké je ve venkovské třídě ticho. Bez věčného napomínání nebo zvyšování hlasu. Jak to ta mladá paní učitelka dělá? Tedy kromě toho, že děti nenechá, aby se byť jen chvilku nudily…
Osmadvacetiletá učitelka Lenka Pěchoučková má zatím energie na rozdávání. Jak dlouho jí vydrží?
„Když jsem před dvěma lety začínala, byla jsem nejdřív měkká, ale brzy jsem zjistila, že mi přerůstají přes hlavu, takže je důležité být přísný, ale ne zlý. Určitě je také dobré nastavit pravidla hned na začátku, aby si pak děti neříkaly, že jsem se najednou změnila a už nejsem tak hodná,“ líčí ze své krátké, ale o to intenzivnější zkušenosti. Úplná idylka to ale není, což je koneckonců celkem přirozené.
„Už jsem na ně párkrát houkla, ale že bych vyloženě ječela, to ne, protože mi to nedělá dobře. Někdy jenom dělám, že jsem rozčilená, ale kdybych to vážně prožívala, tak by mi trvalo čtrnáct dní, než by mě to přešlo,“ přiznává mi o přestávce po druhé hodině už zase rozesmátá od ucha k uchu. Skutečně vytočit ji prý dokáže jedině lež a podvod.
Sto dětí na jednoho učitele
Právě za lhaní nebo třeba i krádež připouštěl do roku 1870 Všeobecný školní řád jako krajní výchovný prostředek fyzické tresty. Není se co divit vzhledem k tehdejším poměrům, proti kterým jsou dnešní učitelé v malotřídkách s patnácti žáky v místnosti jako v bavlnce. „Od roku 1774, kdy malotřídní školy vznikaly, připadalo na jednoho učitele sto dětí, takže se často zřizovalo místo pomocného učitele,“ vysvětluje Magdaléna Štusová z Národního pedagogického muzea a knihovny J. A. Komenského.
Vzhledem k tomu, že poptávka po malých kolektivech stoupá, není vyloučeno, že se časem malotřídní školy stanou novým trendem ve vzdělávání.
„Tento normativ se udržel až do roku 1922, kdy počet dětí v malotřídkách poklesl na polovinu, a v roce 1948 se začalo na jednu třídu doporučovat čtyřicet žáků. Snahou takto vysokých normativů bylo samozřejmě ušetřit, zvláště na konci 18. století, kdy se obce vůbec musely vyrovnat s povinností školu zřídit,“ dodává pracovnice muzea s tím, že malotřídky byly vždy typické pro menší vesnice, které neměly tolik peněz, a odkud by se zároveň dětem hůř dostávalo do větších škol v okolí.
Se zlepšující se dopravní dostupností řada malotřídních škol zanikla a další vzhledem k vylidňování některých obcí bojují o přežití. Ani Česká školní inspekce však dnes přesně neví, kolik jich je u nás dosud v provozu. „Z inspekční praxe, to znamená z každoročně navštívených škol, bývá asi dvacet procent malotřídních,“ uvádí k tomu Ondřej Andrys, náměstek ústředního školního inspektora.
Nikoho nemůžu ošidit
Vraťme se zpátky do Řenče, kde začíná hodina matematiky. Hru Matematický král převzala Lenka Pěchoučková od bývalé paní ředitelky. Je to jedna z činností, do kterých se můžou zapojit všechny děti. V praxi to vypadá tak, že starší děti dávají těm mladším příklady sčítání a odčítání do dvaceti, zatímco čtvrťáci a jedna páťačka dostávají od druháků malou násobilku.
Přesto znám rodiče, kteří své děti raději vozí do velké školy, protože žijí v přesvědčení, že musí být lepší.
„Když dětem vysvětluju nové učivo, nemůžu nikoho ošidit, takže mám třídu pomyslně rozdělenou na třetiny. S každým ročníkem nejdřív proberu, co je potřeba udělat společně, a potom jim zadám samostatný úkol a jenom kontroluju, jak se jim daří. Každopádně ale mluvím celou hodinu,“ ujišťuje mě učitelka o něčem, co vzápětí vidím na vlastní oči.
Ve věkově smíšených třídách mohou mladší děti hledat oporu ve starších spolužácích. Zároveň se všichni velmi brzy musejí naučit pracovat samostatně a zvyknout si, že na úkoly nebudou mít úplný klid.
Co když ale někdo potřebuje na práci klid a nedokáže se soustředit, protože slyší, co zrovna probírají ve vedlejším ročníku, tedy v sousední lavici? Učitelka mu za to hlavu neutrhne, ale nezbude nic jiného než si zvyknout. Na kvalitu výuky a na to, co dětem nakonec zůstane v hlavě, to evidentně vliv nemá. Podle zjištění České školní inspekce se výsledky v malotřídkách nijak zvlášť neliší od úrovně, které dosahují děti ve věkově nesmíšených třídách ve větších školách.
Radka Černíková, zastupující ředitelka Základní školy Řenče, přirovnává fungování malotřídek k situaci v životě: „Na pracovišti nebo v místě bydliště také nejsme rozděleni podle data narození.“
„Přesto znám rodiče, kteří své děti raději vozí do velké školy, protože žijí v přesvědčení, že musí být lepší. Je mi líto, že je nenapadne přijít se k nám podívat, aby měli srovnání,“ tvrdí zastupující ředitelka Základní školy v Řenči Radka Černíková, která vyzdvihuje zejména nízký počet žáků ve třídách, po němž jiná sorta rodičů zejména z velkých měst naopak prahne a díky němuž se lépe budují vzájemné vztahy.
Menší škola - méně problémů
Že by malotřídky byly jenom přežitkem z minulých staletí, si nemyslí ani dětský psycholog Václav Mertin. „Všeobecně se ukazuje, že menší školy mívají méně problémů - existují v nich osobnější vztahy učitelů a žáků, takže se nikdo nemůže schovat do anonymity, a dá se proto očekávat, že se žáci budou chovat lépe než jinde. Nehledě na to, že se naučí vycházet i se staršími či mladšími spolužáky,“ zmiňuje některé plusy odborník na dětskou duši.
Nevýhody v podobě nedostatku odborných učeben či specialistů na jazyky vidí jako podružné. „Dnes v době internetu lze spoustu věcí dohnat jinak a vždy záleží na učiteli, jak to provede. V každém případě ale musí své žáky co nejdřív naučit pracovat samostatně a umět se jim přizpůsobit nejen z hlediska vývojové úrovně, ale také co se týče probírané látky. Je to takový multitasking (schopnost dělat více úloh najednou) na druhou.“
Návodů, jak učit několik ročníků pohromadě, přitom moc neexistuje. A když, tak se většina metodik omezuje na triky, jak zaměstnat celou třídu a nezbláznit se. Jistou úlevou pro učitele může být to, že starší děti přirozeně pomáhají mladším, a někdy to bývá i obráceně. Žáci z různých ročníků se zkrátka ovlivňují navzájem, jak to názorně popisuje Lenka Pěchoučková.
V Řenči mají letos žáky prvního stupně rozděleny do dvou tříd: V jedné se společně učí prvňáci s třeťáky a v té druhé (na snímku) ostatní ročníky.
„Když jsme s těmi staršími brali zlomky a zapisovali je na tabuli, tak mladší už pokukovali a také něco pochytili. Při skupinové práci zase třeba druhák ve vedení týmu obstál lépe než čtvrťák, protože dokázal lépe rozdělit úkoly a vyhledávat informace. Vzpomínám si, že když jsem sama chodila na základní školu, tak jsem starší spolužáky brala jako obrovskou autoritu, až jsem se před nimi styděla, protože jsem byla fixována na naši třídu, zatímco tyto děti už budou otrkané.“
Malotřídka, módní záležitost?
Že to v malotřídce funguje jako v jedné velké rodině, potvrzuje ze své třicetileté pedagogické praxe i Radka Černíková. „S jednou třídou jsme se dostali tak daleko, že se děti vzájemně opravovaly, když udělaly chybu, například při rýsování: Tady se ti to šouplo, to musíš udělat takhle. Vytratilo se napětí a vznikl dobrý kolektiv, ve kterém se žáci o sebe opírali. Ve třídách, kde se sice učí jeden ročník, ale dětí je třicet, mi to připadá jako masová výroba,“ podotýká kantorka.
Protože je zvyklá komunikovat s dětmi i domluvenými neverbálními signály, když třeba chtějí na záchod, nebo dotykem, pokud někdo potřebuje zklidnit, nejsou žáci v hodině zbytečně rozptylováni. „Ve velké místnosti bych těžko pokaždé běhala někam do zadní lavice a tomu, kdo ruší, domlouvala.
Do jedince by se mělo investovat už v útlém věku, aby později nebyla potřeba nápravná opatření, takže cesta vede přes malý počet žáků ve třídě a jejich integraci. Když spojíte ročníky dohromady, máte to pak jako v životě, kde také nejsme rozdělení podle data narození. I na pracovišti a mezi sousedy jsou lidé různého věku,“ dodává Radka Černíková. Podle toho, jak sílí poptávka po individuálním přístupu ke školákům a současně snaha rodičů ochránit děti před šikanou, se nedá vyloučit, že malotřídky, které kdysi vznikaly jako z nouze ctnost, se ve 21. století dostanou do módy.
„Ve spoustě nových škol už s propojením tříd běžně pracují. Například v Montessori pedagogice třídy neexistují a děti v oddělení pro první až třetí ročník pracují společně na velmi podobných úkolech. Vzhledem k tomu, že nás čeká postupná proměna vzdělávacího systému tak, aby děti víc motivoval a reagoval na měnící se svět, větší propojení žáků v jednotlivých ročnících je velmi pravděpodobné,“ tvrdí konzultant společnosti EDUin Tomáš Feřtek.
Otázka je, jestli se najde dostatek nadšených kantorů, kteří by za mizivý příplatek odváděli tak náročnou práci jako Lenka Pěchoučková, pro kterou je největší odměna to, když se děti do školy těší a když je práce baví a jde jim od ruky.
