„Vyplynulo přirozeně, že Jaroslav se věnoval herectví a já zůstala doma s dětmi. Jako ta submisivnější z nás dvou a navíc žena mi to nečinilo problém.“ Herectví ale zdaleka nepověsila na hřebík. Občas si zahraje ve filmu, občas se svým manželem, ale hlavně – už víc než osm let má svoje autorské divadlo Cylindr, pro které píše a kde režíruje. „V tom jsem se našla,“ tvrdí.

„Nejčastěji píšu o vztazích, o lásce a přírodě. Mám z čeho čerpat,“ usmívá se. „Často Jaroslavovi čtu, co jsem napsala, on řekne, že je to moc hezké, a přijde mě podpořit na premiéru.“

K herectví ji přemluvili

Při natáčení spletité pohádky Kovář z Podlesí režiséra Pavla Göbla si užila skvělé společnosti Bolka Polívky nebo Josefa Somra. „Příběh je to košatý, výtvarně pojatý a já jsem v něm k nepoznání.“ Točilo se ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm.

„Vlastně nebylo ani poznat, že něco točíme, protože vše probíhalo ve velké pohodě. Já tam mám jen malou roli, ve které ani nemluvím. Říkám jen Ba, ba… Spolu s Ivanou Chýlkovou a Szidi Tobias jsem se proměnila ve zlou vílu. Ale zahrála jsem si ji moc ráda.“

V nové pohádce Pavla Göbla Kovář z podlesí je jako zlá víla k nepoznání, stejně tak jako zpěvačka Szidi Tobias (vpravo nahoře) a herečka Ivana Chýlková (vlevo).

V nové pohádce Pavla Göbla Kovář z podlesí je jako zlá víla k nepoznání, stejně tak jako zpěvačka Szidi Tobias (vpravo nahoře) a herečka Ivana Chýlková (vlevo).

FOTO: Bontonfilm

O tom, že bude herečkou, do svých sedmnácti jenom tajně snila. „Na víc jsem si netroufla, jsem takový stydlín,“ říká o sobě. Vyrůstala v Teplicích a chtěla jít studovat botaniku. Chodila sice do dramatického kroužku, bavilo ji hrát a recitovat, ale více rozvíjet divadelní múzu se neodvážila.

„Až jednou přijeli do Teplic profesoři z DAMU, pánové Josef Vinař a Jaroslav Vostrý, a uspořádali seminář pro amatérská divadla. Asi jsem se jim zalíbila, protože mě začali přemlouvat, ať si zkusím podat po maturitě přihlášku na divadelní akademii. Tak jsem to udělala,“ říká. Napoprvé měla silnou konkurenci, u přijímaček se potkala s Vilmou Cibulkovou, Ivanou Chýlkovou, Evou Holubovou. Neuspěla. „Byl to silný ročník,“ hodnotí. Napodruhé ji vzali.

Svatba ve třetím ročníku

„Bála jsem se ho. Byl to sebejistý suverén a já vyplašená holčička,“ vzpomíná na první setkání se svým manželem. Bylo to na Šrámkově Písku, kam přijela jako seminaristka. „Jaroslav už tehdy hrál s Janem Bornou improvizační představení divadla Vizita s názvem Srslení.

K Jaroslavovi jsem cítila ohromný respekt, řekla bych, že zprvu až nezdravý. Byl jen o rok starší než já, ale já v něm viděla herce, autora, režiséra, zkrátka osobnost.

Profesor Vinař mě přivedl ke společnému stolu, kde ti dva zářící suveréni seděli, a představil mě jako svou adoptivní dceru. Tvrdí, že už tehdy Jaroslavovi zajiskřily oči a ptal se, kdo jsem.“ Blíže se ale setkali při představení, které Jaroslav napsal a režíroval. Jmenovalo se Pavučina. A Iveta si v něm zahrála roli Kláry. Tehdy mezi nimi jiskra přeskočila již zřetelně.

„Cítila jsem k němu ohromný respekt, řekla bych, že zprvu až nezdravý,“ přiznává. „Jaroslav byl jen o rok starší než já, ale já v něm viděla herce, autora, režiséra, zkrátka osobnost. No, časem se to srovnalo, fakt ale je, že Jaroslav silná osobnost je.“

Děti, Agáta a Martin, se jim narodily poměrně brzy po škole, a tak přirozeně vyplynulo, že s nimi zůstala doma. „Pracovala jsem tehdy dost pro rozhlas a hrála jsem v Divadle Na zábradlí a ve vinohradském. Možná jsem v té době byla i známější. Ale Jaroslav byl ten, kdo si více stál za svou prací, a mně to tak ostatně přišlo přirozené.“ Jen jí někdy bylo líto, když její manžel přišel domů a chválil nějakou herečku za její výkon. „Tehdy jsem si u žehlení plen nepřipadala nejlíp,“ svěřuje se.

S manželem, hercem Jaroslavem Duškem, se seznámila už ve třetím ročníku DAMU. Mají spolu dceru a syna.

S manželem, hercem Jaroslavem Duškem, se seznámila už ve třetím ročníku DAMU. Mají spolu dceru a syna.

FOTO: ČTK

„Když ale dnes vidím, jak jsou naše děti šikovné a tvořivé, obě kromě své práce a studia hrají i divadlo, času stráveného s nimi rozhodně nelituji. Vím, že moje cesta vedla tudy.“

Jenom hlavní role

Zatímco se její muž věnoval své divadelní a filmové poetice, ona po revoluci hrála několik představení v Divadle pod Palmovkou. „To mě neuspokojovalo. Byly to jen menší role, to mě nebavilo. Tak jsem odtud odešla.“

Krátce nato, v roce 2000, přišla nabídka učit na Vyšší odborné škole herecké v Praze. „Já a učit, zhrozila jsem se tehdy. Já, sama hledající, tápající?“ vybavuje si své pocity. Pak si ale řekla, že to zkusí. Zkušenost s vedením dramatického kroužku měla, a koneckonců na vyšší odborné škole studovaly děti jen o málo starší, než s jakými dosud pracovala. „Budeme si hrát,“ rozhodla se. „A buď to půjde, nebo ne.“

Ve svém autorském představení Škola malého stromu hraje se svou bývalou žačkou Petrou Bílkovou (vpravo).

Ve svém autorském představení Škola malého stromu hraje se svou bývalou žačkou Petrou Bílkovou (vpravo).

FOTO: archív Ivety Duškové

Začala pro své studenty psát hry, ve kterých nebylo hlavních a vedlejších rolí. „Všichni se na jevišti střídali stejnou měrou. Hry jsem psala i s ohledem na to, aby měla každá postava dostatek prostoru se projevit.“ Své studenty vedla k tomu, aby se zejména učili hledat a objevit sebe, svou vlastní polohu. Tahle metoda měla neuvěřitelný úspěch.

Zjistila, že psaní her a jejich režírování ji baví mnohem víc než herectví samo. I když se objevila ještě v několika filmech, třeba ve Slámových Divokých včelách nebo v Göblově Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou a ve Veni, vidi, vici, k divadlu ji to táhlo čím dál víc.

Dvě představení si zahrála spolu se svým manželem. První, s názvem A Laska, inscenovali v pražském divadle Viola v roce 2008 – na Jaroslavovy záznamy a postřehy z cest Iveta odpovídala ukázkami ze svých oblíbených knih. I zde byla základem improvizace.

Druhé představení, kde se manželé sešli, se jmenovalo Čtyři polohy a jedna Vesna. Jaroslav coby sjednocující prvek hry měl kolem sebe čtyři archetypy žen, bojovnici, vizionářku, učitelku a léčitelku. Tu hrála Iveta Dušková a do své role promítla svou vizi o síle, která nás přesahuje a které se jako dítě často svěřovala.

V představení Tonka Šibenice v pražském divadle Kampa vystupuje v režii svého manžela jako anděl strážný. Tonku hraje Jitka Sedláčková.

V představení Tonka Šibenice v pražském divadle Kampa vystupuje v režii svého manžela jako anděl strážný. Tonku hraje Jitka Sedláčková.

FOTO: archív Ivety Duškové

„Pocházím z ateistického prostředí, maminka ani tatínek nevěřili v nic. Ale já v tom měla jasno. Od dětství jsem věřila v sílu, která je nad námi a která nás i chrání. Měla jsem svého anděla strážného a mám ho dodnes.“

Ženská linie rodu

Po úspěchu her pro studenty herecké školy začala psát dál. Postupně kolem sebe seskupila soubor, pro který tvoří.

Hrají nejčastěji v Divadle Kampa nebo v klubu Lávka. Její hry mají často pohádkový charakter, takže si v nich své najdou dospělí i děti. Představení Na cestě, které napsala pro svou dceru Agátu, oslovilo zejména ženy.

„To jste snad stála u nás za dveřmi, když jste to psala,“ říkají jí žertem. „Je o vztahu matky a dcery a objevuje se i téma vztahu k babičce a ještě nenarozenému miminku. Zajímala mě ženská linie rodu. Sama z takové pocházím, ženská linie u nás byla a je velmi silná. Babička i maminka jsou ze dvou dcer a já taky. Tradici jsem trochu porušila, protože mám syna, ale dceru také. Vazby mezi ženami, jejich jinakost a zároveň soudržnost, to mě fascinuje.“

Rodina a její spletité příběhy jsou jí velkou inspirací. „Mám z čeho čerpat,“ usmívá se. „Těch příběhů a osudů!“ Tatínek od nich odešel, když byly Ivetě pouhé tři roky. Měl pak ještě pět dětí, každé s jinou maminkou.

Je už babičkou, k vnoučatům Táně a Tobiášovi (na snímku) nedávno přibyla ještě Violka.

Je už babičkou, k vnoučatům Táně a Tobiášovi (na snímku) nedávno přibyla ještě Violka.

FOTO: archív Ivety Duškové

„Tatínek byl krásný chlap, sportovec, který se věnoval řeckořímskému zápasu. Byl dokonce mistrem republiky v roce 1966 a 1967. Maminku měl rád, ale brali se velmi mladí a on má neklidnou povahu. Je to takový věčný kluk, něco jako Petr Pan. Když mi bylo šest, tak emigroval do Německa. Šestnáct let jsem ho neviděla.

Pro mě byl vždy vzdálený a nedostupný, jako nějaká filmová hvězda. Byl někdo, kdo posílá pohlednice z Kanárských ostrovů, z Austrálie, Ameriky. Když jsem s ním po dlouhé době v mých osmnácti letech telefonovala, klepala jsem se, jako bych mluvila s prezidentem.“

Své nevlastní sourozence znala, vídala se s nimi u babičky. Přesto byla překvapená, když v dospělosti otevřela dopis, kde stálo, že si kdysi s jeho pisatelkou slíbily setkání. Ukázalo se, že jí píše její mladší nevlastní sestra Květa, se kterou se v dětství potkala jen jednou.

„Dnes jsme kamarádky a její příběh se také promítá do mých divadelních her. V nich se objevují často i autobiografické scény. Ale třeba skutečnost, že vnučka a babička mají podobné povahové rysy, se zjevně netýká jen naší rodiny.“

Babičkou ve třiačtyřiceti

Tahle rodina se před osmi lety rozrostla o první vnouče, malou Táňu. O přírůstek se tehdy postaral její starší syn Martin. „Byla jsem překvapená a zaskočená,“ přiznává. „Martinovi bylo teprve osmnáct a připadal mi vždy křehčí než Agáta, u které bylo zjevné, že ví, co chce, a za tím si taky jde.“

Iveta se stala babičkou ve svých třiačtyřiceti letech, nyní už je babičkou trojnásobnou. Syn Martin se měl k světu a k Táně postupně přibyli ještě Tobiáš a nejmladší Violka. „Ta se zajímá o kytičky a nutí mě oprášit si mé botanické znalosti,“ směje se. „Táňa zase chce být herečkou a Tobiáš tvrdí, že až poletí do vesmíru, vezme mě s sebou.“

Pohádky, které píše pro svůj soubor, její vnoučata mají moc ráda. A ona se v nich našla. „Myslím, že i Jaroslavovi se ulevilo, když jsem se vydala svou cestou. Šlo o to, přestat se pořád s někým srovnávat a přijmout se i se svými chybami a nedostatky. Pak jde všechno snáz.“

Kdyby všechno vycházelo tak, jak si přejeme, nic bychom nezažili a třeba by nebylo o čem psát a co vyprávět.

Její hry jsou v jednu chvíli plné pláče, za chvíli zase smíchu. Se slovy si hraje ráda, stejně jako její manžel. „Třeba představení s názvem BlaŽenka může znamenat ženu bláhovou, blaženou, blahoslavenou, každý si může vybrat podle svého. Je sice o týrané ženě, ale pro mě je hlavně o ženské solidaritě.“

Když píše, dostane se snadno do takového tempa, že závěr hry vystřihne během odpoledne. „A to se mi jednou stalo osudné. Těsně poté, co jsem dopsala závěr hry Vlak, mi se slovem konec klekl počítač a celá několikahodinová práce byla v háji. Po prvním zoufalství a vzteku mi vytanulo na mysli, jak je všechno pomíjivé.”

„Jako ta mandala tibetských mnichů, kteří ji vytvoří z písku a pak ji nechají rozfoukat větrem. A tímto způsobem se snažím dívat se na všechno. Někdy se daří víc a někdy míň. Ale o tom přece život je. Kdyby všechno vycházelo tak, jak si přejeme, nic bychom nezažili a třeba by nebylo o čem psát a co vyprávět.“