Úvodem bych rád zdůraznil, že solidarizuji s tibetským lidem a chápu jeho touhu po sebeurčení (záměrně neuvádím samostatnosti), jsem však přesvědčen, že naše sympatie by nás neměly vést k cílené manipulaci.

Ačkoli jsem strávil celý páteční večer 14. března a velkou část noci v ulicích staré Lhasy a nikde jsem neviděl „násilí na pokojných a neozbrojených demonstrantech, kteří by chtěli vyjádřit svůj názor“ (z prohlášení českého ministerstva zahraničí).


Tibetského mnicha zadržela nepálská policie před budovou mise OSN.:. Tibetského mnicha zadržela nepálská policie před budovou OSN.foto: Reuters/Gopal Chitrakar
K lokálním pokojným demonstracím docházelo v předešlých dnech v klášterech, to co se však dělo v hlavní den nepokojů v onen pátek, byl dopředu organizovaný pogrom části Tibeťanů na běžné Číňany a muslimy: hořela nejen Bank of China, ale kdejaká malá jídelna a šlapací rikša toho nejchudšího Číňana a muslima (kteří byli mezitím lynčováni).

Tibetským obchodům se pogrom vyhnul

Tibetským obchodům se pogrom vyhnul, poněvadž byly jejich vchody dopředu označeny páskou. V žáru spáleniště mi zlověstně zněla vyjádření anglicky plynule mluvících mladých Tibeťanů, že Tibet je pouze pro ně…

A až komicky vedle toho vypadaly kordony mladých vyjukaných čínských vojáků beze zbraně, jen s plastovými štíty a obušky, kteří buď zmateně pobíhali v bezpečné vzdálenosti, nebo prostě nacvičovali správný postoj v řadě.

Možná to byl právě záměr, ale čínské bezpečnostní složky (kromě hasičů, kteří byli ale též individuálně demonstranty napadáni, nechaly zkrátka Lhasu vypálit. Teprve přes noc a druhého dne zrána bylo vidět stále rostoucí počet čínských vojáků a vojenské techniky v ulicích, město bylo uzavřeno a systematicky pročišťováno.


foto: Reuters/Stringer
Čína už není žádným komunistický stát, jak se nám s oblibou vnucuje, to by tam těžko investovaly zahraniční společnosti své nevelké prostředky. Čína je nyní autoritativní, silně prokapitalistický stát, který sice zaznamenává až 9% růst HDP ročně, ale kde se sociální nerovnost zvyšuje jako nikde ve světě.

To se samozřejmě nemůže nedotknout jejích chudších částí, jednou z nichž je Tibet, kde mnozí rodilí Tibeťané prostě nestačí nasazenému tempu, jež mu udává jeho jen zdánlivě bohatší a úspěšnější čínský soused. K proměně sociálního napětí v nacionální nenávist pak není daleko.Stejně i otázku postavení Tibetu nelze redukovat jen na „komunistickou invazi“ do samostatné země.

Jakkoli neomlouvám tento násilný velmocenský zábor, je třeba vědět, že Tibet žije s Čínou pohromadě doložitelně 1300 let, z toho posledních téměř 300 let jako integrální součást. Lze tedy předpokládat, že to, že Tibet nyní nespravuje z Pekingu dědic Čankajškova Kuomintangu nebo jakákoli jiná vláda, je způsobeno jen historickým vývojem.


Protesty v Lhase jsou nejsilnější za poslední dvě dekády.:. Protesty v Lhase jsou nejsilnější za poslední dvě dekády.foto: Reuters/Stringer
Peking stále tahá za delší kus provazu
Vojensky však nelze Tibet držet neustále, ani ho připoutávat ekonomickou závislostí. Dalajlamův projekt mírového rozvoje Tibetu v rámci nenásilí a větší kulturní autonomie Tibetu v rámci Číny by neměl bránit Pekingu v pokračujícím dialogu, právě naopak.

Peking stále tahá za delší část provazu, přičemž musí vědět, že kromě dalajlamy a jeho exilové vlády je tu jiná protibetská skupina s potenciálním vlivem v budoucnu – mladí radikální studenti, vzdělaní na čínských školách, kteří by Tibet zbavili nejen všeho netradičního, ale rádi by si jej osvojili i s jeho čínskými oblastmi. Sponzorů k oslabení čínského vlivu ve světě by přitom našli jistě dost. To vše je třeba si uvědomit, než začneme vyvěšovat tibetskou vlajku.

(Autor je historik, do Tibetu se vydal jako turista)