"Jeho objev byl krajně kontroverzní. Během obhajování svých objevů ho žádali, aby opustil svou výzkumnou skupinu. Jeho boj však později přinutil vědce k přehodnocení své představy o samotné podstatě hmoty," uvádí se ve zdůvodnění akademie.

Sám objevitel byl tak překvapen strukturou hmoty, že si její fotografie nějakou dobu nechával v šuplíku, protože si myslel, že se dopustil chyby. Na snímcích byla pětičetná rotační symetrie, i když u krystalů je známá jen rotační symetrie dvou, tří, čtyř a šestičetná. Jako první vytvořil kvazikrystaly rychlým zchlazením roztavených slitin kovů.

Kvazikrystal je pevná forma látky, kde nejsou atomy a molekuly uspořádané pravidelně jako u tradičních krystalů, ale ani náhodně jako u amorfních látek.

Dlouho se jeho objevu nevěřilo, ale postupně se kvazikrystaly dařilo vyrobit v laboratořích. V roce 2009 byly poprvé objeveny ve volné přírodě ve vzorcích minerálů v jedné z ruských řek. Kvůli kontroverznosti na Nobelovu cenu čekal dlouho, několikrát ybl navržen, leč nebyl vybrán.

Vícerozměrný prostor v trojrozměrném světě

Kvazikrystaly mají strukturu, ta ale není periodická, ale kvaziperiodická, často podle Fibonacciho posloupnosti (1, 1, 2, 3, 5, 8, 13,...). Většinou se vysvětluje jako projekce vícerozměrného prostoru do trojrozměrného světa. Nejjednoduší jsou kvazikrystaly, které mají dvě osy periodické a třetí kvaziperiodickou. Tato třetí osa má charakter Fibonacciho řady a bere se jako projekce svou periodických os do jedné. V čtyřrozměrném prostoru jsou tyto kvazikrystraly periodické, v třírozměrném jen kvaziperiodické.

Kvazikrystaly byly objeveny v roce 1984. Známo je několik desítek kvazikrystalických látek, jako jsou slitiny titanu s manganem, hliníku s manganem či hliníku s mědí a železem.

Kvazikrystaly nalezly uplatnění v některých druzích LED diod, jako tepelná izolace ve spalovacích motorech či jako součást nepřilnavého povrchu pánví.

Loni Nobelovu cenu dostal tým chemiků tvořený Američanem Richardem F. Heckem a Japonci Eičim Negišim a Akirou Suzukim. Porota ocenila jejich nanotechnologický postup, při němž je použito paládium jako katalyzátor při organické syntéze. Takto lze vytvářet složité organické sloučeniny na bázi uhlíku, které jsou natolik komplexní, jako by vznikaly přirozeně. Výzkum má praktický dopad při výrobě léků a dokonalejší elektroniky.