Článek
Legault snímek pořídil s pomocí Schmidtova-Cassegrainova teleskopu z Dunkerque. Družici zachytil minulý čtvrtek ve výšce 250 kilometrů nad planetou. Je možné vidět tělo satelitu i odraz slunečních paprsků.
„Zdá se, že družice rotuje, možná v důsledku srážky s pozůstatky po jiné družici, která se mohla udát před lety. Světelné změny jsou náhlé a lze je snadno spatřit pouhým okem,“ popsal Legault na serveru Spaceweather.com.
Výzkumná družice UARS (The Upper Atmosphere Research Satellite)
Velká část dvacet let staré družice má shořet v atmosféře. Až 26 jejích částí ale dopadne na Zemi. Šance, že díl vážící až půl druhého metráku někoho zasáhne, je 1 ku 3200. Ještě nikdy v dějinách se něco takového nestalo, přičemž nějaký nekontrolovaný objekt z vesmíru dopadne na Zemi téměř každý den.
Úlomky z družice UARS, kterou v roce 1991 vypustil raketoplán Discovery za účelem měření stavu ozónu a teploty ve stratosféře, by mohly dopadnout v oblasti o šíři až 800 kilometrů.
Kolem Země rotuje rychlostí přibližně 30 000 kilometrů za hodinu na 370 000 kusů „vesmírného smetí“.
| Co se děje při pádu družice k Zemi |
|---|
| Zemská atmosféra takový satelit značně zpomalí a většina zařízení při průletu atmosférou shoří. Družice UARS je ale relativně velká a část z ní dopadne na zem, rozhodně to však nebude rychlostí, s jakou obíhala kolem Země, a navíc to bude hned několik menších kusů. Ty mohou dosáhnout přetížení až 10G, tedy desetinásobku své hmotnosti. Pro porovnání, přetížení 5G dosahují stíhačky nebo při maximálně vyvinuté rychlosti vozy F1. |
| Důvodem, proč nelze předpovědět přesné místo dopadu trosek družice, je proměnlivá hustota v atmosféře způsobující odlišné protichůdné síly. |
