„Nikdy jsme přesně nevěděli, kdo to proti nám sedí,“ popsali magazínu povstalci v severní Sýrii Sámira Abd Muhammada Chlifávího alias Hadžího Bakra, který přišel o život loni v lednu při přestřelce v Tal Rifaatu, ve vesnici, v níž zřídil koncem roku 2012 svoji základnu. Ani ti, kdo ho zabili, netušili, že zabili hlavního stratéga Islámského státu, napsal Spiegel.

Zjistili to poté, co v domě, který si pronajal, našli podrobné plány, jak zorganizovat nové hnutí, jak získávat přívržence, s jejichž pomocí by se postupně ovládla část Sýrie, jež by se stala opěrným bodem pro tažení v Iráku. Spiegel uvedl, že měl možnost vidět 31 stránek plánů, které neopomíjely ani detaily a dopodrobna rozepisovaly, jak zbudovat organizaci, která by sice využívala náboženského přesvědčení svých stoupenců, ale zakládala by se hlavně na špionáži a teroru za účelem uchvácení území a moci.

„Svým způsobem jsou tyto dokumenty zdrojovým kódem nejúspěšnější teroristické armády v novodobých dějinách,“ komentoval Spiegel a dodal, že v Sýrii informace několik měsíců prověřoval a doplňoval. Zjistil, že Bakrovy plány byly důsledně dodržovány.

Video

Expirované video

BEZ KOMENTÁŘE: Islámský stát ukázal kurdské zajatce jako zvířata v klecích. Zdroj: Reuters

Dědictví po Saddámovi a Američanech

Pečlivost, s jakou byly plány rozpracovány, nepřekvapí, uváží-li se, že je vypracovával plukovník obávaného bezpečnostního aparátu exprezidenta Husajna.

Důvodem bylo odstavení Bakra a jemu podobných americkým správcem Paulem Bremerem po invazi Američanů do Iráku. „Byl nacionalista, ale ne islamista,“ popsal Bakra jeden irácký novinář. Dodal, že Bakr byl inteligentní a skvělý logistik. Když ale Bremer výnosem v květnu 2003 Husajnovu armádu rozpustil, ocitl se bez práce a zahořkl.

Podobně na tom byly tisíce zkušených sunnitských příslušníků bezpečnostních útvarů, kteří se začali organizovat v utajení. „Amerika si stvořila nejzatrpklejšího a nejschopnějšího nepřítele,“ napsal Spiegel.

Bakr působil v západní provincii Anbár, jejíž velkou část Islámský stát posléze dobyl. Potkal se tam i s jordánským teroristou Abú Músou Zarkávím, jehož Američané v roce 2006 zabili. Možná, že tady jsou kořeny myšlenky spojit strategické plánování s fanatickou vírou. V Bakrovi ji mohlo posílit i věznění v letech 2006 až 2008. Američané ho drželi i v nechvalně proslulém Abú Ghrajbu.

O dva roky později Bakr se skupinou dalších bývalých příslušníků tajné služby ustanovili duchovního Abú Bakra Bagdádího emírem Islámského státu. Když pak v sousední Sýrii vypuklo protivládní povstání, otevřela se cesta k naplňování plánu.

Povstání v Sýrii bylo příležitostí

Bakr si Tal Rifaat severně od Halabu (Aleppa) podle Spiegelu nevybral náhodou. Mnoho místních se v 80. letech vydalo za prací do zemí Perského zálivu, především Saúdské Arábie, a část z nich se vrátila s radikálními názory a kontakty na podobně smýšlející osoby.

Cesta k moci vedla přes islámskou organizaci Dawa, která s předstihem v oblasti otevírala jedno zastoupení za druhým. „Říkali jen, že jsou bratři. O Islámském státu nepadlo jediné slovo,“ uvedl svědek z města Rakka, které je teď baštou radikálů. Další o kanceláři organizace ve městě Manbidž řekl: „Zpočátku jsem si jí ani nevšiml. Vítali každého. Netušili jsme, že nás může ohrožovat ještě někdo jiný než režim. Až když v lednu (2012) propukly boje, dozvěděli jsme se, že Daíš (arabský akronym Islámského státu) má pronajatých několik bytů, kde mohl přechovávat zbraně a své muže“.

Mezi lidmi, kteří přišli na besedu, se vytipovávali informátoři, kteří měli obstarat širokou paletu údajů z místa svého bydliště - seznamy vlivných rodin, jména jednotlivců, kteří v nich měli hlavní slovo, zdroj jejich příjmu, názvy a velikost povstaleckých skupin v obci, jména jejich předáků, jejich politickou orientaci a jejich nezákonné aktivity podle šaríi. To vše za účelem jejich využití, anebo eliminace. Bakr zmínil i to, že by vybraní jedinci měli být oženěni s dcerami z důležitých rodin.

Měla být vystavena důsledně hierarchická organizace. Plány zmiňují nejrůznější oblasti jejího provozu, od financování přes školství po média a dopravu. Opakovaně však zmiňují potřebu dohledu a posilování pozic prostřednictvím násilí.

Dočasné příměří s Asadem

Bakr své plány zaznamenal na papír s hlavičkou syrského ministerstva obrany, ale to je podle Spiegelu víceméně jen náhoda. Extremisté se vyhraňují vůči všem včetně prezidenta Bašára Asada. Přesto s ním dočasně uzavřeli příměří, které ovšem mezitím skončilo.

Nástup džihádistů se zdál být spontánní, ale skutečnost byla podle Spiegelu jiná. Koncem roku 2012 provozoval Islámský stát v Sýrii výcvikové tábory, o rok později měl jen v provincii Halab (Aleppo) na 3000 zahraničních bojovníků. Třetina jich pocházela z Tuniska, dále početně následovali Saúdové, Turci, Egypťané, a po nich Čečenci, muslimové z evropských zemí a Indonésie.

Rakku dobyli v březnu 2013 a učinili z ní ideální město svého budoucího ideálního státu. Bojovníci, kteří od IS zběhli, už dříve popsali, že každý bojovník je v době svého výcviku do Rakky na chvíli dopraven, aby se povzbudil atmosférou ukázkového města na Eufratu. Hnutí v něm zřídilo řadu veřejných organizací, oponenty však čekal teror, únosy a vraždění. Sedmnáctého října 2013 vedení využilo své informační zdroje. Svolalo setkání tří set duchovních, právníků a dalších veřejných osob, z nichž pak většina beze stopy zmizela.

Do konce roku bylo hnutí na vzestupu a nenarazilo na významný odpor také proto, že opozice byla roztříštěná a navíc se soustřeďovala na boj s Asadem. Nakonec jim v prosinci došlo, že se musí spojit proti nové hrozbě. Do místních koalic dokonce vstoupila i radikální Fronta an-Nusra. Islámský stát ztratil taktickou výhodu a během následujících několika týdnů přišel o rozsáhlá území. Podle Spiegelu dokonce málem padlo i město Rakka.

Po Novém roce ale byl Islámský stát z nejhoršího venku. Ryze pragmaticky se s Asadovým režimem dohodl na neútočení, napsal německý magazín. Takže v lednu loňského roku syrské letectvo bombardovalo výlučně pozice ostatních povstalců a Islámský stát navzdory prohlášením o tažení proti šíitským odpadlíkům od víry neútočil na vládní síly, zatímco proti ostatním povstalcům během pár týdnů vyslal více sebevražedných útočníků než proti armádě v celém předchozím roce.

Nic podle Spiegelu nedemonstruje taktický kalkul džihádistů lépe než osud 17. divize syrské armády na základně u dobyté Rakky. Radikálové ji chvíli ponechali stranou svého zájmu, takže syrské letectvo mohlo stále základnu využívat pro doplňování paliva.

V následujícím roce ale extremisté zahájili také tažení v Iráku a byli úspěšní. Když dobyli druhé největší město Mosul a zmocnili se velkého množství moderních zbraní dodaných Američany, získali pocit, že už Asada nepotřebují, základnu dobyli a vojáky, kteří nestačili utéct, zajali a demonstrativně povraždili.