Článek
Co se Vám ve škole nelíbilo, že jste z ní odešel?
Já už jsem tolikrát říkal, že to povolání bylo krásné. Zejména, když jsem se konečně dostal ze základní školy na vsi do školy, na kterou jsem měl aprobaci, to znamená na žatecké gymnázium. Tam přestaly problémy s kázní, které jsem do té doby měl…
Vaše nebo žáků?
No moje, protože já jsem byl bezradnej, byl jsem moc hodnej, takže jsem často končil týden tím, že jsem přišel o hlas. Neuměl jsem ještě učit a neuměl jsem si kázeň získat jinak než tím, že jsem neustále zesiloval hlas, aby mě bylo slyšet. No a na tom gymnáziu jsem se setkal s dychtivýma očima studentů, které nebylo třeba okřikovat, takže ty hodiny se vysloveně dařily a dost se podobaly té radosti, kterou mám třeba z divadelního představení. Cítil jsem, že to nebylo marný, když jsem studenty získal k tomu, aby si přečetli Čapka nebo Šrámka.
No moje, protože já jsem byl bezradnej, byl jsem moc hodnej, takže jsem často končil týden tím, že jsem přišel o hlas. Neuměl jsem ještě učit a neuměl jsem si kázeň získat jinak než tím, že jsem neustále zesiloval hlas, aby mě bylo slyšet. No a na tom gymnáziu jsem se setkal s dychtivýma očima studentů, které nebylo třeba okřikovat, takže ty hodiny se vysloveně dařily a dost se podobaly té radosti, kterou mám třeba z divadelního představení. Cítil jsem, že to nebylo marný, když jsem studenty získal k tomu, aby si přečetli Čapka nebo Šrámka.Já jsem ale hlavně měl odjakživa sen něco psát a být „učitel – spisovatel“, jako byl Václav Mejstřík, můj pan učitel na obecné škole. Já jsem mu nosil domů sešity a na dveřích pod kukátkem jsem vždycky viděl cedulku „Václav Mejstřík, učitel – spisovatel“.
No moje, protože já jsem byl bezradnej, byl jsem moc hodnej, takže jsem často končil týden tím, že jsem přišel o hlas. Neuměl jsem ještě učit a neuměl jsem si kázeň získat jinak než tím, že jsem neustále zesiloval hlas, aby mě bylo slyšet. No a na tom gymnáziu jsem se setkal s dychtivýma očima studentů, které nebylo třeba okřikovat, takže ty hodiny se vysloveně dařily a dost se podobaly té radosti, kterou mám třeba z divadelního představení. Cítil jsem, že to nebylo marný, když jsem studenty získal k tomu, aby si přečetli Čapka nebo Šrámka.Já jsem ale hlavně měl odjakživa sen něco psát a být „učitel – spisovatel“, jako byl Václav Mejstřík, můj pan učitel na obecné škole. Já jsem mu nosil domů sešity a na dveřích pod kukátkem jsem vždycky viděl cedulku „Václav Mejstřík, učitel – spisovatel“.
No moje, protože já jsem byl bezradnej, byl jsem moc hodnej, takže jsem často končil týden tím, že jsem přišel o hlas. Neuměl jsem ještě učit a neuměl jsem si kázeň získat jinak než tím, že jsem neustále zesiloval hlas, aby mě bylo slyšet. No a na tom gymnáziu jsem se setkal s dychtivýma očima studentů, které nebylo třeba okřikovat, takže ty hodiny se vysloveně dařily a dost se podobaly té radosti, kterou mám třeba z divadelního představení. Cítil jsem, že to nebylo marný, když jsem studenty získal k tomu, aby si přečetli Čapka nebo Šrámka.Já jsem ale hlavně měl odjakživa sen něco psát a být „učitel – spisovatel“, jako byl Václav Mejstřík, můj pan učitel na obecné škole. Já jsem mu nosil domů sešity a na dveřích pod kukátkem jsem vždycky viděl cedulku „Václav Mejstřík, učitel – spisovatel“. To byl Váš idol?
Ano, protože jsem s ním zažil něco, co se žákům ve škole zase tak často nestane. On nám totiž četl ze svých vlastních knížek. A hlavní vzor byl samozřejmě Alois Jirásek, který byl učitelem v Litomyšli a vedle toho napsal tu spoustu knih. Ale mně to nešlo. Já jsem byl zavalen horami neopravených diktátů a slohů, takže se moje „tvůrčí psaní“ omezovalo na červený inkoust.
A jak jste to tedy vyřešil?
Náhoda tomu chtěla, že Miloň Čepelka, můj spolužák z vysoké školy pedagogické, měl stejné problémy a dostal se do tehdejšího Československého rozhlasu jako redaktor. A protože jim chyběla pracovní síla, nabídl mi, abych se přesunul za ním.
Tak mě napadá, není to problém české učitelské obce obecně, že ti nejlepší lidé z toho školství odcházejí? Že ten, kdo něco umí, ve škole učit nezůstává?
Já nemám statistiku odchodů ze školství, takže nevím. A já bych to těžko mohl někomu vyčítat, když jsem sám odešel. Je to samozřejmě škoda, když dobrej učitel odejde za něčím, co je třeba méně užitečné. Ale já si myslím, že dělám užitečnou práci, i když jsem odešel ze školy. (smích)
Na druhou stranu, Vy jste vlastně z té školy nikdy úplně neodešel. Řada vašich filmů i divadelních her se odehrává přímo ve škole, nebo v nich škola hraje velmi významnou roli. Je to jen tím, že jste ze školy profesně vyšel, nebo je to nějaký hlubší autorský záměr?
Když jsem třeba u Vratných lahví přemýšlel, čím by mohl ten hlavní hrdina být, zvolil jsem povolání, které znám. Hodně učitelů máme v divadelních hrách, ať už rolí nebo herců. Takže se bez té školy asi nemůžeme obejít.
Když jsem třeba u Vratných lahví přemýšlel, čím by mohl ten hlavní hrdina být, zvolil jsem povolání, které znám. Hodně učitelů máme v divadelních hrách, ať už rolí nebo herců. Takže se bez té školy asi nemůžeme obejít.Kromě toho, já jsem taková povaha, že rád poučuju. Snažím se, abych tím nebyl otravný, ale ve mně to je. Čili, já když se něco dozvím, tak mám potřebu říct to někomu, kdo to ještě neví. A mám radost z toho, že to umím vysvětlit.
Ono se to dostává třeba do písniček, které píšeme s Uhlířem a kterým říkáme „nabádavky“. Ty písničky jsou vesměs o tom, že je dobrý dělat tohle a není dobrý dělat tamto. Já jsem vlastně v těch písničkách i vychovatel, což asi není silná stránka mých textů, ale na druhou stranu si myslím, že je to dostatečně kompenzováno legrací, takže to z toho tak netrčí. A kromě toho si taky myslím, že když jsou ty písničky určeny hlavně dětem, tak že to zase tolik nevadí. Děti to vychovávání, to říkání „to je dobře“, „to je špatně“, tohle dělej“ nebo „tohle nedělej“ docela rády přijímají a myslím, že mají dokonce takovou potřebu.
Když mluvíte o té výchově, co je podle vás škola? Je to víc vzdělávací, nebo výchovná instituce? Může se to vůbec oddělovat?
Řekl bych, že ve škole asi převažuje ta funkce vzdělávací, ale zároveň myslím, že se to oddělovat nemůže. Výchova je důležitá, a nejen výchova od učitele. Ve škole je přece člověk vychováván i tím třídním kolektivem, je tak připravován na život. A myslím, že jedním z úkolů učitele, o němž se možná dost dobře neví, je uvědomit si, že ti kluci a ty holky hledají ve třídě svý místo, který budou mít později ve společnosti, něco, v čem budou dobrý. Já vím, jak dlouho mi trvalo než jsem zjistil, že zrovna v tomhle jsem dobrej a zrovna tohle já umím líp než ostatní. A každý možná něco umí líp než ostatní a je hrozně důležitý, pokud na to ten učitel přijde a umí to vyzdvihnout, pochválit.
My jsme měli na obecný škole ve třídě kluka, kterej byl hrozně hloupej. Ale ten pan učitel Mejstřík viděl, že on má z nás nejlepší výkresy. My jsme ty výkresy měli takový nanicovatý, nijaký, a on celou plochu vždycky krásně vybarvil. A pan učitel mu vždycky řekl: „Lerchu, z tebe bude možná malíř“. A bylo vidět, že tenhle ten kluk, kterej jinak ze všeho propadal, se najednou celej rozzářil. Tohle najít a chválit, víc než kritizovat, v tom může být škola silná.
Co byste vzkázal českým učitelům?
Asi bych jim popřál, aby zažili co nejvíc těch hodin a chvil, kdy jsou si jistí, že se to povedlo a že do těch duší a hlav zaseli něco, co se tam uchytí. A aby je žáci rádi zvali na ta společná setkání po letech, až nebudou žáky. A aby jim pak upřímně řekli, co si o nich mysleli. Já se rád těch setkání zúčastňuju a oni vám kolikrát řeknou něco, co jste nevěděl. Jak jste byl směšnej (smích). Já třeba přijel učit do chmelařskýho města, do Žatce, a vysvětloval jsem jim, jak se češe chmel, jak mají tu „bobulku“ utrhnout. A loni jsem se dozvěděl, že mi říkali „přítel bobulka“. Chmelové šišce se totiž odjakživa říká šiška a ne bobulka, a protože jsem je oslovoval „přátelé“, nikoliv studenti nebo žáci, tak jsem pro ně byl přítel bobulka, kterej spolk všechnu moudrost a chce poučovat chmelařský děti.
Převzato z Učitelského zpravodaje.