Společnost učitelů ČJL: Ve výuce češtiny by se mělo omezit množství teorie

Plaga na konci loňského roku oznámil, že chce v nejbližší době otevřít diskusi o změnách v plánech učiva. Úpravy má připravit Národní ústav pro vzdělávání (NÚV), který patří pod ministerstvo školství.

Podle Plagy by se měl obsah vzdělávání zúžit a více upřesnit. Některá média nedávno informovala, že by tak z výuky češtiny mohly zmizet například přechodníky, Valíková by se ale raději zaměřila na redukci množství teorie ve výuce českého jazyka.

„Myslím si, že revize rámcových vzdělávacích programů (RVP) by se měla dělat velmi citlivě,“ řekla Valíková, sama češtinářka.

Uvedla, že by přechodníky a jiné jazykové jevy z obsahu učiva zcela neodstraňovala, protože se s nimi děti mohou setkat v literatuře. Pokud by se s nimi neseznámily alespoň pasivně ve škole, mohly by podle ní mít potíže s pochopením jejich významu.

Za posledních deset let nicméně ve výuce češtiny přibylo velké množství teoretických pojmů a zbytečného učiva. „Nabylo tolik teorie, že bych ji ze dvou třetin (z plánů učiva) vyházela, protože děti se s tím v praktickém životě nesetkají,“ prohlásila Valíková.

Jako příklad uvedla pojmy epizeuxis, anafora, polopřímá řeč, lyrický subjekt a další. Některé se objevily v přijímacích a didaktických testech, s jinými se neustále operuje u ústního zkoušení státní maturity, což se odráží v hodinách češtiny na základních i středních školách.

Valíková se domnívá, že by se čeština ve škole měla zaměřit hlavně na to, aby se děti naučily číst (a vybírat sobě blízké knihy), psát osobité texty (pravopisně správně i tvořivě, navíc s důrazem na vlastní názor), slušně mluvit a přemýšlet v souvislostech.

Zásadně redukovat podle ní není možné látku, která se týká pravopisu, tvarosloví či základů skladby, jež je důležitá kvůli pochopení čárek v souvětí.

„Děti musejí vědět, jak jazyk funguje, znát vztahy mezi slovy a větami,“ napsala Valíková Novinkám. „Je nutné, aby poznaly podmět od přísudku kvůli i/y, pochopily, která věta ke které patří, která je hlavní a která ji rozvíjí. Není nutné, aby vždy rozpoznaly druhy příslovečných určení či vět vedlejších, rozeznaly předmět od příslovečného určení (v 7. pádu) či doplněk. To je pro budoucí jazykovědce či právníky. Občas se tanečky kolem skladby přehánějí.“

Vypustit by se podle ní ale zřejmě dalo biflování předpon a přípon v nauce o slovní zásobě či jiné jevy. „Je dobré vědět, že to existuje, ale děti si s jazykem poradí i bez toho,“ podotkla.

Předsedkyně zmíněné SUČJL Lenka Dohnalová doplnila, že podporují záměr MŠMT omezit státní část maturity na didaktické testy – a slohy i ústní zkoušení vrátit zcela do kompetence škol. Společnost o to usiluje již od svého vzniku v roce 2012.

Ministr školství v neděli uvedl, že nové nastavení maturit by mohlo začít fungovat nejdříve za dva roky. Návrh by chtěl předložit do meziresortního připomínkového řízení do konce února. [celá zpráva]

Problémem současného centrálního hodnocení slohů jsou podle Dohnalové prý měkká a ne zcela objektivní kritéria, školské pojetí teorie funkčních stylů a neprůhlednost.

„Student se nedozví, kde udělal chybu, pokud se neodvolá. Státní ústní zkouška je zase svázaná množstvím formálních kritérií při rozboru textu. Rozbor jediného díla znemožňuje žánrové a tematické srovnávání, nerozvíjí myšlení v souvislostech. V unifikovaných školních kánonech k maturitě se navíc objevují stále stejné tituly,“ zmínila.

Co se týká různých nedostatků přímo ve výuce, je třeba dle vyjádření Valíkové pro Novinky od sebe nejprve odlišit jednotlivé typy škol.

„Na ZŠ je mnoho šikovných, tvořivých češtinářů, ale z ČJL se dělají přijímačky, občas různé testy – a nikdo vlastně přesně neví, co děti mají umět, hlavně do budoucna. A tak kvůli zásahům shora zbytečná teorie ujídá čas diskusím o knihách, tvořivému psaní a mluveným projevům,“ kritizovala.

Střední školství má dle jejích slov svá specifika. „Na gymnáziích by kromě čtení, psaní a mluvení měli studenti pochytit náročnější formy písemných projevů (eseje, poloodborné práce) a měli by se naučit pracovat s odbornější literaturou, nejen s učebnicemi. Základem literatury by mělo být: číst, číst, číst – a mluvit o knihách ve třídě se spolužáky a s učitelem,“ zdůraznila.

Měly by se podle ní rovněž psát úvahy a eseje o problémech, které studenty v knihách zaujaly.

„Nikoli formální analýzy texů, které si studenti připravují (či stahují) k ústní maturitě, nikoli umělé slohové útvary jako v písemné práci hodnocené Cermatem. Měli bychom žáky naučit myslet vlastní hlavou, tvořit si názor a to vše zpracovávat ve vlastním jazyce. A literatura by neměla být strašák, ale pokladnice příběhů, osudů, moudrosti a zkušenosti,“ uzavřela.