Před léty to vypadalo, že nová lanovka do Snilovského sedla pod Chlebom nebude. V březnu 2006 kabinkovou lanovku spustili, šlapat nahoru je otrava.

Na lanovce jsem byl po ránu sám, po 8. hodině jsem vyrazil přes Velký fatranský Kriváň s konečnou pod hradem Strečno. Nikde nikdo, jen já a tisíce modrých zvonců hořce jarního, tisíce žlutých palic petrklíče, mezi tím dřípatka, to si z botaniky pamatuju.

Na Kriváň je to stoupák, ale ta panoramata, to stojí za trochu zrychleného tepu. Ticho kolem bylo povznášející. Až velebné.

Muší peklo na Pekelníku

V začínající výhni bylo vidět jak na celý fatranský hřeben, v pozadí rozeklané Rozsutce, za nimi kopce nad Oravou, mírně vlevo Choč, vpravo na hřeben Nízkých Tater, Kĺak, Velkou Fatru, Martinské hole a pásmo hraničních hor s Českem. Aglomerace Martina, Vrútek, Žiliny s, dole v údolí Váh, jeho vodní nádrže. 

Z Kriváně jsem sestoupil táhlým hřebenem na Pekelník, jméno nebylo vybráno náhodně. Tolik much jsem dlouho neviděl a ani nechci. Málem mě dohnaly k šílenství, ale podařilo se mi je předat dvojici stoupající proti mně.

Malý Kriváň má ještě horší stoupání než Velký a je opět zamušen, po pár snímcích pádím kopcem dolů. Přes sedlo Priehybu začíná dlouhý stoupák na Stracenec. Po drolivém chodníčku s občasným zadkopádem sestupuju k vysněné chatě Pod Suchým.

Staré časy pod Suchým

Byl to nádherný horský hotel. Ale zastavil se tu čas, snad odtud nedávno odešel Anděl na horách, tak mi to připadalo. Prošlapané koberce, staré gramorádio v jídelně, zatuchlo. Ale napít jsem dostal, i mastná klobása byla.

Sestup lesem k ruině Starhradu nic moc, kolem stromy a je slyšet hluk aut ze silnice u Váhu, rovněž i projíždějící vlaky. Ze zříceniny je hezký pohled na Váh, od Váhu pak hezký pohled na zříceninu.

Pak už pohodlný chodníček přechází do asfaltky a podle řeky se dostávám do Nezbudské Lúčky, kde  jsou hospody. Na stolech půllitry, panákové skleničky. Den končí jak začal.