Ve vesnicích Lužického Srbska, ale i ve městech, kde mají předzahrádky, zdobí ovocné stromky a keře barevnými skořápkami vajíček. K lidové zábavě bez rozdílu vyznání patří koulení vajíček ze svahu za výkřiků - „vejce, vejce“. Koulet se může nejen natvrdo vařené vejce, ale i koláče. Zvyk se udržuje v okolí Bautzenu. Rozšířenější zábavou je hledání velikonočních vajíček, zajíčků a slepiček. Na louce, kde jsou sladkosti ukryté v trávě nebo v malých keřích je děti hledají. Oblíbené je i krášlení vajíček podobně jako u nás.

Při modlitbách si ukřižování Krista připomínají členové Bratrské jednoty v Herrnhutu, osadě založené roku 1722 Českými bratry. O Velkém pátku účastí na slavnosti Hosianna, společné večeři, umývání nohou, pašijích a v neděli vítají slunce na nedalekém hřbitově spolu se skupinou pozounérů. Velikonoční troubení a jinak skromné oslavy zmrtvýchvstání Krista jsou protestanty slaveny podobně i jinde.

Bohatou škálu katolických tradic nabízejí Lužičtí Srbové v Bautzenu, kde bývá instalována ve vlastivědném muzeu výstava Velikonoce Lužických Srbů. Ve Schleife se koná pravidelně velikonoční trh. Podobné ve Wilthenu a Hoyerswerdě.

Kulturním konzumentům nabízejí kostely především provedení pašijí, z nichž nejzajímavější mohou být třeba v kostele sv. Trojice v Görlitzu. Návštěvník tohoto rozděleného polsko-německého města zde navíc může o velkém pátku vidět živě i křížovou cestu. Důležitým církevním zvykem bylo svěcení ohně, líbání kříže a půst. Kostelní oltář byl zahalován plátnem a všeobecně byla používána v postní době od popeleční středy až do zmrtvýchvstání fialová barva. Unikátním je velké postní plátno obřích rozměrů v žitavském muzeu kostela sv. Kříže.

O Zeleném čtvrtku podle křesťanů odlétají zvony do Říma, jejich zvuk zazní až po třech dnech, kdy se slaví zmrtvýchvstání Ježíše Krista, zpravidla však už v sobotu večer. Místo zvonů mládež obchází vesnici a rámusí hrkávkami nebo klepači, malými dřevěnými nástroji, které dělají opravdový randál.

Baví-li se chasa karbidovým ohňostrojem, dívky zatím odcházejí do lesa ke studánkám, aby omývaly své obličeje a stávaly se krásnějšími. Dívky v mnoha lužickosrbských sídlech zpívaly písně-kěrluše k oslavě nového života.

Skutečnou velikonoční raritou jsou velikonoční jezdci. K jízdě patří kůň vyšňořený květy, labutím peřím, s krásným postrojem, černé oblečení jezdců s cylindry na hlavách. V čele procesí jsou neseny církevní prapory a kříž. Nejznámějšími místy, kde projíždí až několik stovek jezdců, je St. Marienthal, vzdálenější pak Bautzen, Radibor, St. Marienstern, Ralbitz, Wittichenau, Kamenz.

Jezdci sem přinášejí poselství o zmrtvýchvstání Krista, připisují se jim však ještě mnohé další symboly. Každá jízda počíná modlitbou a v jejím průběhu jezdci zpívají táhlé nábožné písně (kěrluše). V osmi farnostech Lužice, kde se tento zvyk udržuje, bývá okolo půldruhého tisíce jezdců. Prapůvod jízd spadá do roku 1541, kdy ve Wittichenau bylo uskutečněno prvé procesí.