Francie je ze sociálního hlediska pro studenty zemí zaslíbenou. Zahraniční studenti, kteří obdrželi státní stipendium, dostávají příspěvky na bydlení, na nákup potřebné elektroniky (notebooky, tiskárny) a odborné literatury. Po skončení studia mají ještě nárok na bezplatný odběr odborných časopisů. Domácí studenti si platí jen roční zápisné a na sociální stipendium mnozí lehce dosáhnou.  

Mekkou zahraničních studentů ve Francii je právě Paříž. Na Sorbonně s humanitními obory a na univerzitě Pierre a Marie Curie s technicko-přírodními obory studuje tisíce mladých lidí z celého světa. Studenti jsou hodnoceni nejen na konci semestru, ale průběžně za aktivní účast na seminářích, kvalitu referátů či nápaditost projektů. Doktorandské studium je dvakrát delší než u nás a disertační práce (na právech) čítá 600 stran.  

Jakýmsi tichým odkazem pro studenty je Panthéon (v blízkosti Sorbonny) připomínající slavnou vědeckou, uměleckou a myslitelskou historii Francie. Posledního odpočinku se zde dostalo takovým osobnostem, jako byl dramatik A. Dumas, spisovatel J. Rousseau, filozof  Voltaire, básník V. Hugo, fyzik Pierre Curie. Jako jediná žena je zde pochována Marie Curie-Sklodowska (držitelka Nobelovy ceny za výzkum radioaktivity).  

Studentský život v Paříži má také svá úskalí. Většina fakult se nachází v Latinské čtvrti, která je spojována s bohémským životem, intelektuálním prostředím a projevy svobodného ducha. Lákadlem jsou desítky kaváren na bulváru Saint Germain, umělecké galerie na rue Bonaparte, jazzové kluby a intimní zákoutí Luxemburské zahrady. Když se děje něco mimořádného, pak je to v Latinské čtvrti na bulváru Saint-Michel, a nemám na mysli jen každoroční průvod gayů a spoře oblečených lesbiček - viz zde.

Studentské koleje Cité International Universitaire de Paris jsou asi proto bezpečně vzdálené od světských radovánek. Na jižním předměstí Paříže se nachází 40 národních domů pro tisíce zahraničních studentů. Jsou zároveň jakousi přehlídkou architektonických národních stylů - od koloniálního španělského stylu kubánského domu přes arménskou náboženskou architekturu až po jemný dekorativní japonský styl. Financovány jsou zahraničními mecenáši, nadacemi nebo příslušnými vládami.  

Českou stopu jsem v Cité nenašel. Zato řada významných Čechů ji zanechala v Latinské čtvrti. Filozof Jan Patočka a prezident Edvard Beneš studovali na Sorbonně, první předseda československé vlády Karel Kramář na vysoké škole sociálních věd Sciences Po a teolog Vojtěch Raňkův z Ježova byl dokonce jmenován rektorem Sorbonny. V Latinské čtvrti pobýval také Alfons Mucha, který zde vytvořil své nejznámější dílo – Čtvero ročních dob.

A jak reprezentují Češi dnes? Někteří po doktorandských studiích vyučují na pařížských univerzitách ke cti naší země. Přejme jim, aby je štěstí neopustilo ani v novém roce a zůstali věrni své zemi.