Skalka pohozená v moři

Před vámi se mění v tříšť voda narážející o skalisko, na němž stojí Ar Men, nejznámější a nejfotogeničtější z bretaňských majáků. Jakoby ledabyle hozená do moře, bičovaná větry i vodou, ční skála s majákem, který slouží lodím jako navigace.

Měl jsem to štěstí, že na skalách téměř nikdo nebyl, fialový vřes dotvářel impresionistický obraz, hnědočerné skály se světlejšími místy podtrhovaly velebnost té nádhery. V silném větru pluli mořští rackové, chvíli ve vzduchu stáli na místě a potom se vrhli k hladině. Většinou jsou tu davy, du Raz je téměř poutní místo, Atlantik tu hraje všemi barvami, jaké je voda schopná  předvést, ale magnetem je právě majáková skála.

Oblíbili si to zde Victor Hugo i Gustave Flaubert. Sednete si na útes a budete sledovat tu měnící se scenérii, příliv, odliv, nárazy megatun vody na miniaturní skálu, na útesy  desítky metrů pod vámi. V dáli, v mlžném oparu zahlédnete obrysy ostrova de Sein. Na vlnách je tu a tam vidět rybářská bárka, vody jsou poměrně bohaté rybami, ale moře je tu opravdu divoké, nevyzpytatelné.

V době, kdy tu ještě nestál maják, tu ztroskotalo mnoho lodí. Na severní straně je písečná pláž, Zátoka zemřelých, moře sem vyplavovalo oběti. Pod kapličkou s majákem, kolem něhož se přichází z vesnice a schází na útes, stojí  socha Panny Marie s dítětem v ruce, ke kterému vztahuje ruce topící se námořník.

Díky za každého turistu

Vesnice z útesu žije, vše je přizpůsobeno turistům. Hlavně ceny, od parkovného po různé suvenýry, některé na Francouze víc než kýčovité, ale nikdo vám je nenutí. Nikdo neodejde, aniž by něco nekoupil.

Měl jsem,ještě jednou to zdůrazňuji, opravdu štěstí, začínaly trhy, lidé se scházeli, diskutovali o rybách, sýrech, kytkách. Za zády konec světa, před sebou jeho zbytek.