Je to pohled letmý, turistický, nepociťující dřinu a těžký život Bretonců. Ryby i ústřice jsou tu skvělé, i artyčoky, sýry, víno. Makat celý život na bárce při pobřeží, nebo být shrbený nad růžicemi delikatesy by se chtělo asi málokomu.

Bretonci se moc rádi nedruží s cizími, raději o své krajině říkají, že je nevlídná, deštivá a zimavá. Možná to uchránilo západní výběžek před krabicozní betonizací, na jakou dojelo pobřeží třeba na ostrovech a na pevnině Středomoří.

Zákonem se redukovala architektura, žádné ruské dřevěné nebo satelitní tvárnicové dědiny tu nesmějí stát, ochrana krajiny je samozřejmostí, zrovna jako respekt k místním obyčejům a zvykům. Neznamená to, že by Bretonci žili jako Keltové, ale to uvidíte sami.

Konec světa

Lucerny majáků na skalách, to bylo to poslední a zároveň první, co námořníci spatřili. Byl to pro ně konec světa, krajina se také tak nazývá - Finistére.

Na pobřeží i na ostrůvcích v moři jich najdete desítky. Nejpůsobivější se tyčí u Pointe du Raz. Z vysokého útesu je vidět daleko na stále rozbouřené moře. Před vámi se mění v tříšť voda narážející o skalisko, na němž stojí Ar Men, nejznámější a nejfotogeničtější z bretaňských majáků.

Další, na ostrově de Sein, už je za hradbou bouřlivého Lamanšského průlivu. Pod nohami se šplhají vlny po skaliscích přeletovány mořskými racky, jejichž chechot zaniká v hluku Atlantiku. Občas zahlédnete bárku, rybami se tu to stále ještě hemží,

Mnozí námořníci na svou dřinu zaplatili daň nejvyšší. Když ještě nestál maják, zahynuly jich tu desítky. Na písečnou pláž Zátoky zemřelých moře vyplavovalo oběti.

Divoký výběžek si zamilovali například V. Hugo, G. Flaubert. C. Monet, P. Picasso, i Jan Zrzavý.  

Růžové a Smaragdové pobřeží

Dorůžova zbarvené žulové skály bizarních tvarů porostlé kručinkou, jemný písek pláží. Stará celnická stezka, sentier des douanires, využívaná pro turistiku, procházka podle zátoky v Ploumanac´h, kde kotví pod nádhernými vilami obří jachty z celého světa.

V zámku Costaéres pobýval spisovatel Henryk Sienkiewicz, autor Křižáků, Quo vadis. Pobřežní vody jsou rájem potapěčů. Nedaleko se nacházejí nádherná historická města: Dinan, Paimpol, Quimper, s kamennými a brázděnými domy. Neobvyklý železniční viadukt uvidíte v Morlaix, mohyla v Bernenezu je nejstarším megalitickým hrobem v Evropě. Unikátem jsou menhiry v Carnaku, k čemu Keltům sloužily, je záhadou.

Smaragdové pobřeží leží severněji, název se odvozuje od barvy moře, to zde přechází do Lamanšského průlivu, v němž dochází k jednomu z nejpůsobivějších jevů na planetě. Rozdíl mořské hladiny mezi přílivem a odlivem je 15 metrů, najdeme tu sídla jako pirátské St. Malo obklopené hradbami nebo Dinan.

Nejhezčí jsou kdysi soukenická městečka a vsi s kamennými kalváriemi, těch uvidíte desítky, nejhezčí je asi v Pleybenu. Nesmíte minout květinami proslulé Vannes, Locronan, Concarneau...

Potáhne vás to do Bretaně, uvidíte ji, ale nepoznáte