Labe bylo důležitou obchodní cestou, pobřežní komunikace vedly karavany i vojsko oběma směry. Zbudování hradu nad soutokem s Ploučnicí v rozšiřujícím se údolí bylo naprosto logické.

O vládě Zikmunda Vartenberka, příslušníka mocného českého rodu s rozsáhlým panstvím na severu Čech, vypráví příběh Černého rytíře. Děj odehrávající se převážně v podzemí, s minimem pomůcek, je názornou výukou dějin, z níž by Jirásek s Palackým požádali o upálení. O husitech se tu moc přívětivě nemluví, ono také nebylo většinou proč.

Mocný převlékač kabátů

Zikmund I. Děčínský z Vartenberka, žijící v době odsouzení Jana Husa, za něhož orodoval jeho příbuzný, je archetypem převlékače kabátů. Doboví kronikáři činnost nazvali „vrtochem“. Jak krásné slovo pro permanentního přeběhlíka. Bojoval na obou stranách, u kališníků i na straně krále. Kradl, loupil, přísahal tomu i onomu, až ho za údajné spiknutí proti králi Menhart z Hradce nechal zemřít hladem ve svém jindřichohradeckém sídle.

V podzemí se hraje dlouhodobá soutěž Otevřete 13. komnatu, které se účastníte na vybraných objektech v Česku. S Černým rytířem se docela pobavíte.

Thunové - státníci i mecenáši  

Velkou zásluhu o rozvoj sídla měl saský rod pánů z Bünau. Děčínské panství koupili roku 1534, založili děčínskou pošlost rodu. Zámek do nynější podoby nechali přestavět Thun-Hohensteinové. Děčínské panství jim patřilo v letech 1628–1932.

Příslušníci rodu zastávali význačné funkce u císařského dvora, po vraždě následníka trůnu v Sarajevu zde pobývali arcivévodovi sirotci Max, Sophie a Ernst u své tety Marie Chotkové, provdané Thunové. Franz Thun byl místopředsedou rakouské vlády a současně ministrem vnitra (1898/99), císař ho povýšil do knížecího stavu.

Thunové byli činní nejen politicky, ale také společensky, zámek navštívili např. Josef Dobrovský, František Palacký, nejvíce si považovali Frederika Chopina. Památkou na pobyt z roku 1835 je valčík As-dur, op. 34, č. 1, zvaný Děčínský.

Jako fénix z popela

Průvodkyní je mi ředitelka zámku ing. Iveta Krupičková. Vypráví, jak těžké bylo zdevastovaný objekt vrátit do současného stavu, o řadě nepředvídaných překážek.

Zámek se vrací pomalu do původního lesku, a zase je to o penězích. Objekt je obrovský, v části je muzeum, v části archiv, ovšem expozice, ale ani společenské akce ho neuživí. Mobiliář tu téměř žádný nezůstal, exponáty, které uvidíte, jsou, jako na i jiných objektech, ze zápůjček Národního památkového ústavu.

K zámku vede strmá cesta, Dlouhá jízda, příjezd pro kočáry vytesali ve tvrdé skále, koridor lemují zahrady, po pravé straně Růžová, zakončená glorietem s výhledem na  kapli, do které vede od zámku krytá chodba. Růže tu nádherně voní, podpořené kořeněným aroma sestříhaných keříků buxusu.

Další informace