Toto poutní místo je pojmenováno podle vrchu Skalka (533 m n. m.), na kterém bylo vybudováno ke konci 17. století. Na malé ploše zde stojí kostel, křížová cesta, klášter a poustevna.

Počátek výstavby souvisí s morovou epidemií, kdy zasáhla i rodinu syna zakladatele zámku v Mníšku, Serváce Ignáce Engela z Engelsflussu. Pozemky byly tou dobou majetkem držitele nedaleké Dobříše, knížete Mansfelda (od roku 1780 tento rod „po meči“ vymírá a právě Dobříš sňatkem přechází do majetku rodu Collorado s podmínkou používat nadále titul Collorado-Mansfeld).

V areálu realizovali své vize přední umělci své doby - stavbu kostela zasvěceného sv. Máří Magdaléně projektoval Kryštof Dientzenhofer (např. též v Praze kostel sv. Mikuláše na Malé Straně a kostel sv. Markéty na Břevnově, špitální kaple v klášteře Teplá), otec mnohem proslavenějšího syna Kiliána Ignáce.

Osnovatel stavby Engel šel ve svých plánech a přípravách tak daleko, že vyslal stavitele Dientzenhofera na cestu do provensálského města Aix-en-Provence, aby se zde inspiroval v autentickém prostředí, kde podle legendy kajícná světice v šestém století žila, a kde stojí i kaple jí připsaná. Kostel byl vystavěn v letech 1692 - 1693, o rok později klášter a poustevna.

I další osobnosti se podepsaly na interiéru kaple, představující uvnitř prostor jeskyně, a to nejen krápníkovou výzdobou, ale i četným použitím kamene a oblázků z Berounky (dnes prakticky nedochováno). Slavný malíř Karel Škréta a řezbář Jan Bendl zde zanechaly své stopy, stejně jako Petr Brandl, který pro klášterní refektář vytvořil jednu ze svých nejvýznamnějších prací, nástropní fresku Nanebevzetí Panny Marie, Pieta v poustevně je jedno ze nejcennějších děl sochaře Jan Brokoffa

Křížová cesta začíná nad malým lesním jezírkem, byla obnovena po rekonstrukci díky sbírce vypsané roku 2010. Čtrnáct zděných kapliček dala zbudovat hraběnka Benedikta Čejková z Olbramovic. Ta se zasadila i o usazení františkánů na Skalce, a to osobním slyšením u císařovny Marie Terezie, a to přes nesouhlas pražského arcibiskupa. Původní mniši zde byli příslušníci řádu benediktýnů, po nich právě františkáni. Dnešní klášter vyrostl na torze základů a zbytků zdí, pokrytých náletovým porostem.

Budovatelské léta padesátá podkopala nejen šanci na demokratický vývoj společnosti, ale i okolí podloží, na kterém areál stál - přes nákladnou rekonstrukci roku 1947 se za pouhých deset let areál ocitl v ruinách, a to díky poddolování krátce po obnově - nebo jak se též jeví, i záměrně nepostihovanou ateistickou devastací rozkrádáním a lhostejností. Restaurátoři naštěstí zachránili cennou fresku - opatrně ji přenesli na plátno a umístili ji do kostela sv. Václava v Mníšku.

Na místo jedné z tras dávné Zlaté stezky i třetí ze značených cest Klubu českých turistů se vyplatí vydat i dnes, a to jak pro pohled na pod kopcem ležící Mníšek či pro osvěžení u studánky v lesním svahu, ale zejména pro seznámení se s místem, které přes svůj význam málem podlehlo nevratné zkáze. Kolorit ruiny však již navěky je údělem tamní bývalé hájovny a poplužního dvora.

Sám jsem před mnoha lety na železnými pláty stažené trosky rozpadající se kaple s obrovskou trhlinou narazil čirou náhodou při výletu na běžkách po brdských hřebenech, dnes je místo díky Bohu i lidem k nepoznání.