Orlické hory na česko-polském pomezí není pohoří nijak výrazně vysoké, přesto působí masivně, při své 56kilometrové délce s několika vrcholy přesahujícími 1000 metrů. Před několika lety obnovená silnice podle pohraniční Divoké Orlice nás zavede do jedné z nejkrásnějších partií hor, k Zemské bráně.

Mezi dvěma hřebeny Orlických a polských Bystřických hor se táhne nádherné údolí, končící širokou nivou Orlického záhoří, připomínající šumavské pláně.

Bystré potoky, dlouhé pastvinné stráně, roubené chalupy, dlouhé aleje, sakrální stavby. Skalní soutěska Divoké Orlice zdědila řečiště po řece, která se ve třetihorách prokousávala pozvolna se zvedajícím horským hřebenem. Pak se řeka ztratila, až se tu znovu objevila v orličí podobě. A že se žene velmi bystře, zveme ji Divokou. Sestra její je Orlice Tichá. Dědičnému údolí se říká epigenetické. Z odbornosti tedy víte vše podstatné.

Aby měla při vstupu na naše území o slávu postaráno, vchází po velkých kamenech s četnými obřími hrnci Zemskou branou. Tady začíná naučná stezka vedoucí se 22 zastaveními značená modrou barvou asi tři kilometry dlouhým a hlubokým údolím, aby podle řeky pokračovala až k Pastvinské přehradě.  

Dokončena byla v roce 1939, břehy jsou tak zachatované a zavilované, že se tudy dá stěží projít. Zemskou branou u Pašerácké lávky se pašovalo zboží z i do Pruska, místo vystupuje v řadě legend. Pašem byla cikorka, tabák, cukr v homolích, ale i zvířata. Ta se tu převádějí přes zelenou čáru dodnes.

Narazíte tu i na předválečné opevnění, pověstná Hanička je nedaleko, následuje Bouda, k Náchodu Skutina, Dobrošov, abych vyjmenoval tvrzové objekty. Řopíků je nepočítaně.  

Když loupežník uklouzne

Ledříček žijíci v 19. století, datum se naví, se dostal na  scestí náhodou. Trpký život, kdy musel sloužit u sedláků, v něm pěstoval vzdor. Místní rychtář ho chtěl poslat na vojnu, mladík ale utekl a začal bydlet po lesích.

Když získal pušku, všichni se ho začali bát, mnohdy ani vystřelit do vzduchu nemusel. Stačilo namířit. Prý často chodil v převlecích. Jako Krakonoš k Trautenberkovi, jenže na Orlických nebyl pán hor, ale vládla tu princezna Kačenka, beroucí na sebe pokaždé jinou podobu. O tom někdy příště.

Ve Vamberku na zámku prý Ledříček ukradl pokladnu. Pak mu šlo po krku i vojsko. Chodil přestrojen za frátera. Pokud se dostal k hotovosti, rozdal ji chuďasům. Skrýš měl nad řekou ve skalách. Jedna se slojí se jmenuje Ledříčkova. Dostával se do ní po vedle rostoucí jedli, dolů sjížděl po provaze.

Lidé z okolí si na něho zvykli. Četníci ho nemohli dopadnout, tak o něm šířili, že má bylinu neviditelnosti. Pak se jeden rok neukázal. Našli ho až na jaře, se zlomeným vazem. Snad uklouzl, když prchal před vojáky. Ale legendy praví, že neumřel, jen odešel jinam.