Zastavení v Hejnicích

Hejnice nelze pominout, blížíte-li se do Jizerek takříkajíc odzadu, od Frýdlantu.

Lákají především poutním chrámem Navštívení Panny Marie. Nádherný je hlavní oltář namalovaný tak plasticky, že z dálky vypadá jako vyřezávaný, dalším skvostem je polní oltář vojevůdce Albrechta z Valdštejna.

Mezi smrky na Smrk

Na Smrk, nejvyšší horu Jizerek (1124 m. n. m.) se nejlépe nastupuje v Novém Městě pod Smrkem. Častým omylem je, že nejvyšší je Jizera, ta je o dva metry nižší.

Z městečka vede pozvolná, dobře udržovaná lesní cesta. Je nenáročná, táhlá, bez velkého stoupání. Posledních pár set metrů, doleva odbočka k polské turistické trase. Pak pomníček německého romantického básníka Körnera, kamenná mohylka s podobiznou, a jste na Smrku. Od roku 1993 tu stojí nová rozhledna. U ní je moderní útulna.

Dolů po Žebříku

Byl to dobrý tah stoupat na Smrk od Nového Města. Na opačnou stranu se cesta strmě svažuje a těch pár set metrů zvaných Nebeský žebřík nedostalo své jméno nadarmo. Cestou dolů jsem potkal asi dvacet lidí. Na pozdrav o dobrém dnu se mi dostalo i odpovědi, že nevidí na tomhle kopci nic dobrého. Žebřík končí, najednou je tu asfaltka. Vede celým hřebenem až na Jizerskou louku.

Na křižovatce se dá jít buď po červené dál přes Předěl na Smědavu, nebo sejít oklikou po modré na Paličník.

Po červené k Hnojovému domu

Paličníku na Smědavu je cesta pohodlná, znovu se dostanete na Předěl. Kaloricky posilněni v hospodě na Smědavě máte před sebou pár kilometrů v naprosto nenáročném terénu, kdy vás čeká Velká jizerská louka popřípadě boční cesta značená jako Naučná stezka Bukovec – rašeliniště Jizerky – Jizerka. Vede podle Jizerky a Safírového potoka. Ten býval dříve rájem prospektorů, tady se nacházely krásné kameny.

Dřevěná chalupa, jedna z legend Jizerské louky a i celých Jizerek, je bohužel zavřená. Jeho majitel Gustav Ginzel v něm a v jeho nejbližším okolí vytvořil svérázné muzeum. Proč Hnojový dům?

Ginzel ho koupil po střechu zanesený tímto vydatným přírodním hnojivem, který tam za léta zemědělci navozili. Hnůj musel vyplavit, v domě začal k obrazu svému budovat svou svéráznou expozici shromážděnou během jeho cest. Ginzel zemřel, dům chátrá.

Bukovec, konečná

Jizerka se uvádí jako odlehlé obydlí českých čihařů a ptáčníků. Ptáčníci natírali větve stromů přírodními lepidly a na ně pak chytali převážně zpěvné ptactvo. Chycení opeřenci šli buď do panských klecí pro zábavu, většinou však na pekáč. Největší slávu, a dlouhodobou, zažila Jizerská louka a i jiné oblasti hor, když se zavedla výroba skla. K osadě náležela brusírna i pekárna.

Pak už zbývá jen pár set metrů pod Bukovec. Minete několik penzionů, odbočku k zalesněnému vrcholu čedičové kupy, o jejíž erupci kdysi tak působivě vykládal pan Ginzel, nechal natisknout pohledy s kouřícím vrcholem, a před vámi je parkoviště Malá Jizerka. Cesta končí, máte v nohách zhruba 20 kilometrů.