Pasáž od pramene Labe k Violíku (1472 m. n. m.) a dál po hřebeni kolem Sněžných jam na dvojhoru Dívčích a Mužských kamenů má kromě několika stoupavých úseků poměrně nenáročný průběh.

Díry po ledovci

Nad Sněžnými jamami se tyčí budova polských radiokomunikací, zmodernizovaná horská bouda postavená v roce 1831, nazvaná Wawel. Stojí na okraji krkonošského karu, jam, vzniklých působením ustupujících ledovců. Podobné jsou nedaleko Sněžky, zaplněné vodou – Malý a Velký rybník, polsky Wielki a Maly Staw.

Žulové stěny klesají do hloubky 200 metrů, iluze vysokohorského masivu je tu dokonalá, u zábradlí se stále shromažďují fotomilovní turisté ve snaze o co nejlepší záběr. Na dně jam září několik jezírek - Kochelské rybníčky/Sniezne Stawki. Pomalu ale vysychají.

Stěnou Velké Sněžné jámy stoupá v žule široká čedičová žíla. Dno jam je jakousi zahradou Krkonoš, botanici tu počítají druhy na desítky.

Stezka kolem jam je složená místy z velkých balvanů, dláždění muselo dát pořádnou námahu. Po ní podejdete Vysoké kolo (1506 m. n. m.). Následuje sedlo, odtud se dá sejít vpravo na Martinovku a na traverz směřující zpět k Labské, nebo vlevo na polskou stranu.

Další cesta nás vytáhne k Mužským kamenům (1416 m. n. m.), kamenné bloky jsou vysoké přes deset metrů. Poláci je pojmenovali Czeskie. Jedná se zrovna jako u Dívčích o rozpadlý skalní vrchol. Dívčí v Polsku  vedou jako Slazskie Kamenie. Těmto osamělým skalním skupinám říkají odborníci „tor.“ 

Přes bývalou Petrovku ke Špindlerovce

Dívčí kameny dostaly jméno podle pasačky koz, jež tu zahynula. Zmrzla pod jednou ze skalek. Cesta pokračuje k bývalé Petrově boudě, kdysi tu stála salaš pro dobytek, počátky se datují rokem 1790.

Rozvoj turistiky přiměl později majitele postavit boudu, k ní restauraci, v letech 1886-1887 přestavět v alpském stylu a zase rozšířit. Dalších přestaveb se Petrovka dočkala v minulém století.

Odtud už se dostanete na asfaltku, směřující ke Špindlerovce. Že byste šli někde sami, je velice nepravděpodobné, hřebenovka je v sezóně hodně zatížená.