Těžce dýchá pod plnou parou rumunská mašina Rešica, vyrobená v Drakulově zemi v roce 1958. Mladice oproti zbývajícím třem, které jezdí na dvou tratích úzkokolejky z Jindřichova Hradce. Město má dvě nádraží, státní a soukromé Jindřichohradecké místní dráhy. 

Rychlost a určité pohodlí nabízí první, druhá romantiku, vzpomínky na minulé časy. Na doby, kdy lítaly roje jisker ovzduším, zabodávaly se do očí, a do zadků tlačilo tvrdé dřevo lavic.

Záchrana se podařila

Úzkokolejek u nás bylo více, ale díky železničním nadšencům se je nepodařilo zlikvidovat na Jindřichohradecku. Krátká je na Osoblažsku. Lokálky s rozchodem 760 mm proti klasickému 1435 byly levnější, chudý kraj je potřeboval pro hospodářský růst.

Prvního listopadu 1897 otevřeli první 33kilometrovou veřejnou úzkokolejku na našem území na trati Hradec - Nová Bystřice. Na Štědrý den 1906 přibylo 46 kilometrů tratí do Obrataně. Lokálky přežily vše, koncem století už měly opravdu namále. Privatizace z let 1997-1998 je zachránila.

Kromě páry provozují JHMD pravidelnou "motoráčkovou" dopravu, "pára" jezdí v sezóně, při zvláštních akcích, nebo si můžete jízdu i pronajmout.

Stará "rumunka" má natlakováno

Kotel Rešice je natlakovaný, kompresor vlakové brzdy s ostrým sykotem vyfukuje páru. Táhle zahoukání a jede se na Obrataň.

Za městskými humny se noříme do přítmí jehličnanů. Světla střídají stíny, romantika je dokonalá, křížení silnic s kolejemi mašina hlásí táhlým houkáním. Plné rychlosti 30 kilometrů vlak dosáhne jen na rovinkách, koleje se vinou mezi obcemi. Krása jihočeských vesnic se mění - někde mírně k lepšímu, většinou nevzhlednými novostavbami k horšímu. Když už překousnete podnikatelské baroko, romantiku vám totálně shodí pole panelů solární elektrárny. Děs, který hyzdí krajinu, kam se v republice podíváte.

V Kamenici nad Lipou, kde lokomotiva z vodního jeřábu čerpala vodu, vejdou se jí 3 kubíky, mašinfíra s topičem promazávali kluzná ložiska rozvodu. Za městem se trať hadovitě zavlní mezi lukami a poli, aby vklouzla jako užovka do lesa. Průvodčí hlásí zastávky - Benešov, Včelnička...

Otevřeným oknem vagónu občas vlétne nějaký ten uhlík nebo zbytek parní tříště, nad soupravou se táhne dlouhý černobílý dým jako roztřepená kravata.

Uhlák pojme 1,5 metrů krychlových uhlí, při neustálém odebírání hromada kvapem mizí. Do Obrataně je to ještě pár stanic. Poprvé jsme křížili trať motoráčku, který tu jezdí pravidelně, v Lovětíně, na další čekáme ve Chválkově. Dva vozy motorové soupravy se vykymácejí za zatáčkou, strojvůdci si vymění informace a jede se dál. Tady už jsme od civilizace více vzdáleni, vyjížďka se dostává do "normálních kolejí". A už je konec, zahoukání a vystupovat. Vlak se chystá na zpáteční cestu.

Chlapům, kteří vzkřísili železnici, patří obdiv. Nevydělají na ní, ale milují ji.

A nás zavede i přes okolní nešvary do starých, možná dobrých, časů.

Další informace