Článek
Mináč čerpal z kousků matčina života už ve velmi úspěšném snímku Všichni moji blízcí (1999). Ten končí drtivým dopadem holocaustu na celou její, poněkud svéráznou rodinu. Zuzana byla tehdy ještě dítětem. V Očima fotografky vyprávění z velké části dokončuje.
Ne náhodou si pro první představení snímku vybral karlovarský festival. Zuzana Mináčová je už desítky let jeho nedílnou součástí.
Záchrana v Osvětimi
Svou mámu představuje Mináč v plné její síle. Je pro něj zdrojem obrovské energie, který dodnes čelí traumatům druhé světové války.
Jako červená niť prochází dokumentem její vztah s kamarádem z dětství, první láskou, který se s ní necelý rok před koncem války dobrovolně rozhodne vydat na cestu slovenských Židů. Jak všichni víme, končila zpravidla v koncentračních táborech, v plynových komorách.
V hraném dokumentu Očima fotografky si Zuzanu za mlada zahrála Júlie Ondráčková. Na snímku se Zuzanou Mináčovou.
Divák se tak v hrané části snímku dozvídá, že jen díky odvaze milovaného přežila selekci na příjezdové rampě do Osvětimi. Jako mladistvá měla totiž skončit v řadě, jejímž cílem byly místo ubohých ubikací rozžhavené pece…
Jen díky osobní odvaze mladého kluka se tak po válce mohla Zuzana Mináčová stát uznávanou profesionálkou, která ovlivnila tvář slovenské i české fotografie.
Legenda s legendami
Její umělecké experimenty, fotografie domácích i světových filmových hvězd, které zvěčnila coby dlouholetá spolupracovnice MFF Karlovy Vary, se staly už legendárními, a to nejen mezi odborníky. Cesta k oslnivé kariéře přímočaře nicméně nevedla. Nastartovala ji velká tragédie, která z ní udělala mladou vdovu.
Zuzana Mináčová pokřtila v Karlových Varech vzpomínkovou knihu.
Mináčová přesto v dokumentu - až na řídké výjimky - nepláče. Se svým typickým humorem provede diváky celým vyprávěním, které je vlastně dějinami hrůz 20. století střední Evropy. Holocaust ji připravil o rodinu, 50. léta o některé přátele, krátké nadechnutí v letech 60. střídá normalizace.
Dobové autentické záběry střídané s úryvky z filmů, které byly podle jejího života natočeny, i nové dotáčky jejich vzpomínek a na konec záběry z jejího současného života tvoří vypovídající celek.
Opakované hrůzy
Největší děsy: záběry z procesů z 50. let, normalizaci i pochody slovenských neonacistů v demokratických časech přitom nezřídka komentuje větou: „To už jsem jednou zažila“.
Očima fotografky není jen hold slavného syna slavné matce, ale také svědectví, že traumata z dětství si i ti nejúspěšnější nesou v sobě celý život.