Zdeněk Svěrák: Cena je pro mě nahuštěný potlesk

Zdeněk Svěrák je totiž přesvědčen, že přes svůj věk a tvůrčí plodnost zatím neřekl poslední slovo. Není divu, vždyť se v polovině srpna dočká premiéry dalšího filmu, ke kterému napsal scénář. Snímek Tři bratři natočil jeho syn Jan a zazní v něm hudba dlouholetého Svěrákova spolupracovníka Jaroslava Uhlíře.

Abych řekl pravdu, teď už spíš z povinnosti, ale vždycky se tam najde místo, kde rád pobudu, a lidi, se kterými se rád potkám. Když jsem nebyl tak známý, mohl jsem po kolonádě plné filmových příznivců v klidu projít, jenže teď, kdy má navíc každý mobil, se všichni chtějí fotografovat. Procházku si pak nemůžu dopřát tak, jak bych chtěl, ale na druhou stranu je pěkné, že si to setkání chtějí lidi schovat na památku.

Když se to dá na váhu, tak Oscar je asi nejvíc, ale člověk má uspokojení z jakéhokoli pohlazení. To bych taky mohl říct, že už mě nebaví, když se diváci smějí, ovšem to bych popřel smysl své práce - rozesmávat a bavit. Cena je pro mě takový nahuštěný potlesk. Na tu bilanční jsem se ale nikdy netěšil. Vždycky, když jsem v publiku pozoroval, jak ji někdo dostává, přál jsem si, jestli mě to potká, aby to přišlo co nejpozději. Já ji vlastně ještě nechci.

Oddálil bych to, ale asi má prezident festivalu Jiří Bartoška pravdu, že už je čas na bilancování, protože to nejdůležitější, co ve mně bylo, už jsem vydal a to, co mi bude ještě dopřáno, bude nejspíš varírování (obměňování - pozn. red.) toho, co už jsem napsal. Tak už to u starých autorů bývá. Jenže nemůžou přestat tvořit, protože jsou zvyklí na radost z pocitu, že po nich zůstane něco, co tu předtím nebylo. Nikdy navíc nemůžete říct, že od teď už nic lepšího nevymyslíte. Třeba kápnete na něco, co by stálo za řeč.

Asi jsem byl v té době unavený, ale pak jsem se zase oklepal. Teď jsme s Honzou spojili tři zpívané pohádky do jednoho filmu Tři bratři, a aby vše drželo pohromadě a dělalo to dojem celku, museli jsme vymyslet ještě čtvrtou. Zatímco první tři příběhy jsou o holkách - Šípkové Růžence, Červené karkulce a Marušce z Dvanácti měsíčků, v té poslední jsou zase tři kluci. Každý z nich má nějakou špatnou vlastnost a na cestě za svou láskou se jí musejí zbavit. Když se to natočí vtipně, tak je to stravitelné, až pěkné.

Myslím si, že operky, které jsme vytvořili s Jaroslavem Uhlířem, už jsou dost známé a (ve svém repertoáru je má i Nová scéna Národního divadla - pozn. red.) hodně školních tříd si je samo inscenovalo a poslalo nám DVD. Těším se, že v některých kinech si děti budou zpívat společně s herci.

Mám ve filmu roli vypravěče, který píše pohádky ještě před vynálezem knihtisku, takže všechno musí dělat ručně - jak obrázky, tak písmena. S Honzou jsme došli k závěru, že žádná jiná role tam pro mě není, protože i na krále, který má dospělou dceru, jsem už moc starý.

Nemůžu posoudit, co jsem do české kinematografie přinesl nového, ale zřejmě tu bude hrát roli humor, který je ve všech filmech, na nichž jsem se podílel. Vždycky jsme se snažili pěstovat chytřejší humor, který nemusí být vyloženě pro intelektuály, ale pro lidi, kteří si na vtip přijdou sami.

S Láďou Smoljakem jsme navíc po filmech, které usilovaly jenom o legraci, jako Jáchyme, hoď ho do stroje nebo Marečku, podejte mi pero, přišli na to, že máme chuť zachycovat i bolestnější stránky života. Ve snímku Na samotě u lesa už k humoru přibylo i dojetí. Kdybyste to vyjádřila barevně na papír, ukázalo by se, že na tmavém pozadí je bílá barva humoru líp vidět a je to celé pravdivější. Takže jsme začali dělat filmy trošku jiné a hlubší. Za to možná tu cenu mám. A přebírám ji i za Ladislava Smoljaka.

Asi je to tím, že jsem se k popularitě dostal na starší kolena, po pětatřicítce. Když to někoho postihne v osmnácti, asi se s tím vyrovnává hůř. Pamatuju si, že když jsem viděl, jak slavní věnují lidem podpisy a ani se při tom na ně nepodívají, říkal jsem si: „Jestli tě to taky někdy čeká, tak se lidem vždycky podívej do očí a řekni aspoň dobrý den nebo s nimi prohoď pár slov.“ Dokážu se vžít do člověka, který přijde na autogramiádu a vystojí hodinovou frontu, a chápu, že to pro něho není rutinní záležitost, jako by mohla být pro mě.

To víte, že ano. Třeba v souvislosti s divadlem. My účinkující obvykle býváme nejstarší v sále. Pořád si klademe otázku, jestli je to ještě pořád to pravé, zda už není čas skončit. Nejistota z toho, co by se stalo, kdybychom polevili a začali to odbývat, mě udržuje v pokorném střehu. Zatím se zdá, že jsou lidi rádi, že ještě žijeme a hrajeme. Někteří na nás dokonce chodí proto, aby nás zastihli, ale brzy na náš věk zapomenou, protože na jevišti děláme stejné věci jako ve třiceti.

A v něčem je to možná lepší, než bývalo, protože každého představení, které je nám dopřáno, si víc vážíme. Jak jsem to vyjádřil ve Vratných lahvích: „Ještě jsou věci, které by se beze mě neobešly, a to je na tom bezvadný.“

Představení nemám tolik co dřív, ale pořád jich je šestnáct do měsíce. Když dlouho píšu a cítím, že potřebuju kyslík, tak ho jdu nabrat na kopec. Hodně mi prospívají dlouhé procházky svižnou chůzí, takže někdy vyrážím i obden. Vždycky se ale musím uměle přimět k tomu, abych nechodil s rukama za zády, což mi dělá dobře na páteř, jenže zároveň mě to pasuje na důchodce. Zatímco když těma rukama švihám... Chodím na Ladronku, kde lidi bruslí, a v té rychlosti si mě ani nevšimnou.

Na chalupě jezdím na kole, ale sporty, které jsem dělával, volejbal a hokej, už neprovozuju.

Z Centra Paraple se znám s profesorem Kolářem, který byl u české výpravy jako lékař. Když jsem mu volal, nechal jsem hokejistům vzkaz, že mám jenom jedny nervy. Ať na to berou při hraní ohled. Nakonec si jich ale vážím, protože prohrávat s Francií 0:3, a přesto dovést zápas do vítězného konce, svědčí o tom, že mužstvo je houževnaté. Víc mě ale baví zápasy, kdy na ledě kralujeme. A těch bylo letos proklatě málo, takže lustr, který rozhoupám, když dáme gól a já vyletím ke stropu, byl v klidu.

Nikdo přece nejsme ryzí. Každý máme v sobě přimícháno něco z méně vzácných kovů a já nejsem výjimka.

Když jsem opravdu rozčílený, tak mám chuť - a někdy to i udělám - rozbít talíř. Vždycky se musí nějaké stresy nahromadit, že toho má člověk už hodně naloženo, a přijde ještě poslední šlupka. Potom je to velká úleva. Čím větší talíř, tím větší úleva.

Já jsem takový harmonizátor. Zvlášť v divadle, kde spolu pracujeme skoro půl století, je tahle vlastnost potřebná. Naštěstí každého, kdo nezapadl do pracovního soukolí, kdo byl zvlášť konfliktní, soubor časem vždycky vyplavil. A to se netýká jen herců, ten kolektiv musí mít i dobré techniky a kulisáky. Ale jinak je to divadlo osobností, každý jsme jiný a víme, že Čepelkovi třeba nemáme říkat, aby nám půjčil deštník, když prší, protože má rád, když je deštník suchý, aby ho mohl nosit v tašce. Hrabětu zase nemáme přesvědčovat, že není třeba jezdit o hodinu dřív na zájezdy. Od svého tatínka, který byl baťovec, totiž převzal potřebu být všude raději o hodinu dřív než o pět minut později. Kolikrát řekne: „Podívejte, hlásili, že budou nějaké přeháňky, tak vyjedeme o dvě hodiny dřív.“ Pak čekám, a žádné přeháňky nejsou, tak se dvě hodiny procházím po městě. Každý má své mouchy a je třeba to moudře respektovat.

Máme v souboru dva hosty, Vojtu Kotka a Josku Čepelku, kteří se nám hodili do role policejního praktikanta Hlaváčka. Když postava říká, že je mu jednadvacet, zní to od nich líp než od Čepelky staršího, kterému je sedmdesát osm. Zatím mám dojem, že je to s námi baví a že i pro diváky jsou ty mladé tváře osvěžením.

Některá místa zavánějí aktualizací a my si je neodpustíme, ale v zásadě se text nemění. I když někdy to vlastně přijde samo. Třeba ve Vraždě v salónním coupé je replika: „Policejní rada Šlégr říkal každému vyšetřovanému Miloši, to bylo nesnesitelné.“ Když herec chvilku počká, tak se dostaví smích, protože Miloš je najednou prezidentem.

Chtělo to čas a uvědomit si, že naše společnost ve své většině má raději lidi typu Miloše Zemana než druhého kandidáta. Dokázal zkušenými prsty zahrát na osvědčené struny a zatím není dost voličů, kteří rozpoznají ty falešné. S podivem bylo už to, že jsme Karla Schwarzenberga jako jeho podporovatelé dostali na taková procenta, která zpočátku neměl, a že to nebyla prohra na celé čáře.

Teď mě Miloš Zeman někdy i mile překvapí. Třeba jeho jednoznačný postoj v ukrajinsko-ruské krizi jsem od něho nečekal. Možná má cimrmanovský humor rád, protože občas i vynese nějaký citát. Osobně jsme se spolu setkali při sametové revoluci a potom až v tom předvolebním klání v televizi, kde jsem nebyl ten pravý, kdo by mu dokázal čelit. Připadal jsem si, jako když pustí králíka do klece s tygrem. Věděl jsem, že do té klece nepatřím a že nejspíš prohraju, že nenajdu argument, na který by nedokázal odpovědět líp než já, protože je to politik. Abych se nemusel za sebe stydět, tak jsem tam vlezl.

Ono to ani jinak být nemůže, když si jenom uvědomíte, kolik lidí kupuje a čte bulvár, který lže a oblbuje. Pak se nemůžete divit, že tohle množství lidí slyší na populistické řeči a jednoduchá řešení. Nevadí jim, když Japonec prohlašuje, že je proti cizincům v Česku. Než tady vyroste obec lidí, která s demokracií bude umět zacházet, potrvá to desetiletí.

Teď je asi největším úkolem přesvědčit lidi o tom, že myšlenka Evropské unie je krásná a převratná, protože poskytuje bezpečí, chrání nás před válkou a těžíme z ní víc, než do ní dáváme. A to, co dostáváme, ani neumíme přijímat, protože to rozkrademe. Kdyby aspoň ubylo těch takzvaných vlastenců, kteří se prsí, že bychom Evropské unii měli ukázat, že jsme suverénní. Připadá mi to jako domýšlivost hlupáků.

Mně se po nich brzy začne stýskat. Když se něčím užírám a pak přijdu mezi lidi, zejména mimo Prahu, je to pro mě vždycky ozdravný pobyt. Hlavními lázněmi je pro mě divadlo.

Paraple se rozkošatilo ze skromných začátků v zařízení, které má na šedesát zaměstnanců. A o to víc potřebuje peníze na provoz. Pro televizní dobročinnou akademii, kde jich získáváme od české veřejnosti nejvíc, jsem si přizval na pomoc Jana Budaře. Slibuju si od toho, že tomu pořadu dá mladší pojetí. Sblížili jsme se při natáčení Vratných lahví. Líbí se mi, jak konferuje, je hodně citlivý a umí spoustu řemesel. Když jsem ho oslovil, hned mi na nabídku kývl, i když je to práce zadarmo.

Když přijde do rodiny novorozenec, tak je to vždycky zázrak a všichni se k němu přirozeně upínají. Těším se, až Matýsek promluví, protože pro mě je nejdůležitější tento druh komunikace. Snad se dožiju toho, až mu budu moct přečíst nějakou ze svých knížek pro děti, třeba Buřtíka a Špejličku nebo Radovanovy radovánky.

Je to sice vyjádření totálního stáří, ale na druhou stranu, komu je dopřáno vidět další generaci a ještě být při smyslech? Je to prapěkný. U chalupy máme lesík z náletových dřevin, hlavně břízek a černého bezu, tak jsem si řekl, že z něho uděláme pořádný les, aby na mě vnoučata a pravnoučata mohla dlouho vzpomínat. Poradil jsem se se zahradníkem a lesníkem, čemu by se u nás dařilo, a koupil borovice, jedle a buky. Chodím kolem nich a představuju si, jak potomci říkají, až tady nebudu: „Tenhle les vysadil děda.“

Možná by v něm konečně mohly začít růst houby, za kterými teď musím trochu dál. Nedávno mi moje snacha odtajnila, kde rostou praváky, protože zatím jsem měl vždycky štěstí jenom na takzvané suchohřiby, kterým říkám hnědáčky. Teď si dávám hříbky navrch košíku, pyšně se vracím a těším se na smaženici nebo na řízky. Nebo houby úhledně nakrájím na tenké plátky a usuším je.

V létě nikam jinam nejezdím a každý rok jsem na chalupě. Moje žena tím trpí, protože by ráda k moři. Ale to by mi musela dát nůž na krk, což neudělá, protože ví, že nejšťastnější jsem na chalupě. Když jsem na houbách a nade mnou lítají letadla směrem k moři, tak si říkám: „Zaplaťpánbůh, že jsem tady v mechu.“