Článek
Postarší novinář a autor jediného románu Jep Gambardella (Toni Servillo) si užívá vysokého postavení ve společnosti svých bizarních souputníků. Po oslavě 65. narozenin, která se koná ve velkém stylu na střeše jednoho ze starých domů v centru Říma, se něco změní.
Začne si uvědomovat svůj věk, svou konečnost. O to víc, když se čím dál častěji setkává se smrtí. Zemře jeho mladická a nejspíš jediná láska, syn jeho známé i přítelkyně. Jep začne být životem, jenž vede, znechucený.
Sorrentino nabízí divákovi pohled na Řím ze zcela jiných úhlů, s důrazem na detaily, až se z toho málem zatočí hlava. Stejně jako z extravagantních večírků, kde se divoce tančí, zpívá, fetuje a pořádají se bizarní vystoupení, které Jep často organizuje na své velké terase s výhledem na Koloseum.
Architektura hraje ve filmu vůbec důležitou roli. Jako by odrážela jeho život - grandiózní, ale zároveň prázdný.
Film nemá žádný výrazný příběh, děj plyne volně, shodně s dny Jepa Gambardelly.
Co se obrazu týče, celých 142 minut je opravdu velká nádhera, zvlášť ve spojení s hudebním podkresem. Přehnaná a fantaskní, proběhne hlavou například při pohledu na žirafu stojící mezi římskými sloupy během nácviku kouzelnického čísla.
Divák se možná občas na malý okamžik ztratí v množství podnětů, které mu film nabízí (je to sen, vidina nebo skutečnost?), ovšem tak nějak vítaně a s dychtivým očekáváním, co všechno ho ještě čeká, do jakých zákoutí Říma se podívá, jaké představení bude následovat. Umírněnost zde není žádoucí.