Navečer 16. května 2003 se v Casablance odehrálo drama, jež výrazně zasáhlo marockou veřejnost klonící se k umírněnému islámu. První sebevražedný útok v mnohasetleté historii země si vyžádal 45 mrtvých a více než sto zraněných.

Zatímco desetitisíce Maročanů vyšly do ulic, aby odmítly nenávist a teror, šokovaný Mahi Binebine chtěl pochopit motivy mladičkých útočníků. Vydal se proto v jejich stopách a později napsal román perspektivou jednoho z nich. Vznikla empatická a niterní zpověď teroristy. Binebine ho a jeho souputníky označuje za „zneužité děti“ a „oběti, nikoliv pachatele“. Terorismus autor striktně odsuzuje. Avšak rozsudek vynáší především nad nespravedlivými sociálními podmínkami mladíků žijících na smetišti, nad pochybnou západní politikou zdiskreditovanou vojenskou invazí do Iráku, jež vedla k vlně útoků namířených proti USA a jejich spojencům, včetně Maroka, a také žaluje „náboženskou mafii“ zneužívající islám.

Román je vlastně syrovou anatomií krátkého života na obří skládce mezi mrtvolami, mrzáky a patolízaly. Jedno z mála rozptýlení zde poskytují nedělní fotbalové zápasy, přičemž hlavní hrdina si říká Jašin podle slavného ruského brankáře. Každá chudinská čtvrť má své mužstvo. Jejich klání však pravidelně končí hromadnou rvačkou, kdy může dát každý volný průchod svým frustracím.

Další možností úniku je televizní obrazovka. Přičemž miláčkem slumu se stal neohrožený mistr bojových umění Bruce Lee.

A posledním rozptýlením jsou drogy a potyčky s policií. Jedinou starostí zkorumpovaných policistů tu ovšem není zajišťování bezpečí či spravedlnosti, ale neurvalé vybírání desátků od dealerů.

Se stejným gustem jako do popisu bezperspektivnosti života zbaveného naděje a jasného smyslu se Binebine pouští i do líčení rozkladu autorit. Ve slumu neabsentuje jen fungující policie a vůbec stát. Zcela bezbožná mládež nezavadí ani o atraktivního duchovního. A autoritami nejsou ani neúspěšní a neinspirativní rodiče reprezentující pestrou sbírku životních ztroskotanců, kteří se o své potomky nedokážou postarat, rychle stárnou a ještě rychleji umírají: Jako nejstarší syn se stal spoluhráč Fuád hlavou rodiny. Ještě mu nebylo čtrnáct. Být hlavou rodiny však mělo nemalé výhody: okamžitě přestal chodit do školy.

Vyprávění akceleruje, když vakuum po chybějících autoritách zaplní tajemní džihádisté. A zároveň skrze rádio a televizní antény do posledních koutů slumu proniknou znepokojivé zprávy o utrpení bratrů muslimů v Bosně, Čečensku, Palestině či Iráku: Televizi jsme měli zapnutou na kanále, který dokola vysílal zprávy o zabíjení muslimů. A mohu vám říct, že to v nás vřelo. Ten palestinský chlapeček v náručí svého otce už tam zemřel snad stokrát. A pokaždé nám to vehnalo slzy do očí.

Kamarády z fotbalové jedenáctky zprvu neláká ani tak exotická víra, spíše nabídka tréninků kung-fu, chtějí být jako jejich hollywoodský hrdina. Postupně se ale jejich motivace mění.

Abú Zubejr řekl, že by Prorok nesnesl takové ponižování. Za utrpení, které nám působí, stonásobně zaplatí. Svou ztracenou čest vykoupíme krví. A jejich životy přitom proměníme v peklo. Máme zbraně, které bezvěrci nemají: své tělo. Pak k nám promluvil o naději, džihádu, o světle. Dokud budou na světě lidé jako my, mladí, stateční, s hlubokým přesvědčením, nic není ztraceno. Bůh je na naší straně a vítězství je na dosah.

Binebine se nechytil do pasti vysvětlující terorismus pouze jako důsledek nevzdělanosti a bídy, i když v jeho příběhu obojí vystupuje. Koneckonců jeho postavy patří k „aristokracii“ skládky. Jašin vede dílnu na opravu mopedů, bydlí ve vlastní chatrči obklopen kamarády připravenými kdykoliv pomoci a navíc je i bezhlavě zamilovaný do usměvavé Ghizlane, jež city opětuje. Podstatné je také to, že zdaleka ne všichni chudí a negramotní žijící z odpadků se nechají zrekrutovat tak jako vylíčená fotbalová jedenáctka. Nelehké životní trajektorie jejích členů se protínají s trajektorií mezinárodní politiky až v momentě, kdy potkávají přitažlivé vůdce kšeftující s novou a exotickou odrůdou zpolitizovaného islámu.

Román je další zprávou o banalitě zla. Stejně jako byl vrchní manažer holocaustu Adolf Eichmann vylíčen Hannah Arendtovou nikoli jako psychopat, ale naopak jako naprosto průměrný a nezajímavý byrokrat, také Binebineho hrdinové jsou obyčejnými kluky od vedle. Jak řekl na loňské pražské debatě sám autor: Najednou jsem si uvědomil, že kdybych se v tom slumu narodil já, také bych se mohl snadno stát teroristou.