Článek
Podobným způsobem přistupuje k Dylanovi i americký hudební novinář David Dalton, který v životopisné knize Kdo je ten chlap? (přeložil Ladislav Šenkyřík, 65. pole 2014) zkoumá zpěvákovy převleky a jeho kouzlo v kontextu americké popkultury, která se tradičně pohybuje mezi realitou a fikcí.
Když je v listopadu 1963 Bob Dylan na vrcholu slávy angažovaného folkového zpěváka, otiskuje časopis Newsweek článek, v němž se jistá redaktorka pohoršuje nad tím, že tento mluvčí generace vystupující v otrhaných šatech je ve skutečnosti synem dobře postaveného židovského obchodníka s domácími potřebami. Byl podvodník vystaven veřejnému lynčování? Kdeže. To se jen tisk středostavovské Ameriky střetl se světem populární hudby, která poválečné generaci západní mládeže nahradila tradiční náboženství mytologiemi nového typu. S jednou takovou přišli folkaři ze scény kolem newyorské Greenwich Village romantizující si nezkaženého ducha národa promlouvajícího skrze písně potulných zpěváků „držících klíč k mystické duši Ameriky“. Do takového chaplinovského tuláka s kytarou se stylizuje na konci padesátých let i mladičký Bob Dylan, který kromě variací na folklorní šlágry baví fanoušky historkami o svém dětství u cirkusu. Folková scéna byla postavená na uctívání iluze, tak proč si to celé všechno ještě trochu nevylepšit?
Když do Ameriky dorazí šílenství jménem Beatles, je Dylanovi najednou role vesnického burana těsná a v prvním ze svých radikálních přerodů popadne do ruky elektrickou kytaru, angažované texty vymění za surreálné příběhy a stává se „Rimbaudem se stratocasterem“. Podobných přemetů udělá v dalších letech ještě několik – chvíli je z něho countryový bard, pak se rozhodne napsat velký americký román, setká se s Ježíšem a stane se prorokem blížící se Apokalypsy anebo natáčí podivné filmy. Pokaždé přitom sklízí hněv fanoušků, kteří mají problémy si jeho eskamotérské činy racionalizovat.
Dalton nicméně v knize vysvětluje, že pravá Dylanova velikost je právě v jeho chameleonském přístupu k vlastní slávě a připodobňuje ho k „romanopisci, který se ocitl ve své vlastní knize“. Kapitoly z ní jsou notoricky známé – vypískání na festivalu v Newportu nebo nehoda, po níž se písničkář na několik let stáhl do ústraní. Podle Daltona jsme se ale stali obětí dylanovského mýtu – v Newportu ve skutečnosti nikdo nepískal a nehoda na motorce Dylanovi způsobila pouze pár nepatrných škrábnutí. Zpěvák si z banálních příhod udělal střípky své majestátní legendy.
Způsob, s nímž Dylan pracuje se svou identitou, byl pro populární hudbu v polovině šedesátých let něco zcela radikálně nového. Podobně jako Andy Warhol dělá Dylan ze slávy „božské právo génia, něco, s čím si může pohrávat a co mohl rozvracet shazováním a sebeparodií“. Zjištěním, že maska je důležitější než tvář, se rodí moderní americký pop jako umění manipulace davy. A tady je Dylan předchůdcem hvězd, jako jsou Madonna, Tupac, Beck nebo Lady Gaga, které mistrně využívají masmédia k budování vlastní mytologie, jež je mnohem víc než všechny hitové singly a oceňovaná alba dohromady. Dalton v této schopnosti spatřuje něco výsostně amerického, co sahá až k Waltu Whitmanovi. Poválečné Spojené státy jsou pro něj „nestvůrným dítětem, které vyrostlo jako Gargantua do gigantických proporcí, avšak nedosáhlo mravní ani kulturní dospělosti“. Chybějící vzorce kulturní DNA zde nahradily příběhy popkultury, pro které platí, že „čím méně uvěřitelné, tím lépe“.
Dalton připomíná, že Bob Dylan vstoupil na scénu jako hipster – fanoušek Woodyho Guthrieho a Elvise s vypůjčenou identitou, což mu dovolilo nahlížet na alternativní kulturu z pozice outsidera. Podobně hledí i na Ameriku, jako na mýtus, s nímž se dá kreativně pracovat, případně do něho připisovat. Také Dylan se nevyhnutelně musel stát obětí vlastní mytologie a v pozdějších dekádách byl okolnostmi nucen vracet se ke svým starším postavám. Dnes je navíc součástí širšího mýtu o šedesátých letech coby pestrobarevné éry, která jako by patřila do ně jakého paralelního vesmíru, jenž s tím naším nemá nic společného. Teprve na přelomu tisíciletí se Dylanovi podařilo z přediva fanouškovských představ a nostalgie uniknout a na deskách Time Out of Mind nebo Love and Theft pokračuje v prozkoumávání amerického podvědomí.
V knize Kdo je ten chlap? pokrývá David Dalton základní fáze Dylanova života a bez bázně se pouští i do přesahových analýz, ve kterých místo suchého akademického jazyka volí spíše formu lehkonohých zpěvákových textů (ta ale bohužel v českém překladu občas trochu kulhá). Výsledkem je jakýsi životopis s bonusem, který patří k tomu nejlepšímu, co u nás o Dylanovi vyšlo.
