Ještě se občas setkávám s názorem, že komiks je něco jako nižší stupeň literatury.

Je nesmyslné srovnávat komiks s literaturou, jde o svébytné médium. Komiks si z literatury půjčuje postupy, ale to i z filmu nebo výtvarného umění. A funguje to samozřejmě i naopak. Žánry se promíchávají, a tak možná za pár let bude debata o tom, co je hodnotnější, už úplně zbytečná.

Pro mě osobně je jedním z řady konkrétních příkladů životaschopnosti komiksu třeba kniha Z pekla. Je v ní použita spousta postupů, které nejsou možné ve filmu ani v literatuře – natahování času, zapuštění několika vrstev, které spolu komunikují obrazově i textově, a vytvářejí tak jakýsi třetí význam, nový náhled na skutečnost. Když se podíváte na film, který byl podle komiksu Z pekla natočený, je to jen průměrný tuctový horor.

V tomhle ohledu byla pro vnímání komiksu jako uměleckého vyjádření v našem prostoru přelomová devadesátá léta. Ze zahraničí se k nám dostávaly slavné komiksy bez superhrdinů, třeba Maus nebo Padoucnice. Před pár roky pak byl v něčem důležitý, skoro obrozenecký Alois Nebel – ukázal, že komiksy mohou vyprávět o temnějších historických událostech, nemusí to být jen hrdinské příběhy, jak je zvyklá starší generace z předlistopadových časopisů pro mládež.

Historickými tématy se zabývají i komiksy, které vznikají podle scénářů Pavla Kosatíka pro seriál České století. Vy jste se na jednom z nich podílel.

Pavel Kosatík chtěl scénáře původně vydat a přidat k nim kratší komiksové dovětky, ale scénář je čtenářsky poměrně nepřátelská forma, suchá, nezáživná. Má ji číst producent, herci, režisér. Není to žádný literární požitek. A tak nakonec padla myšlenka přímo adaptovat scénáře pro komiks. Mohlo by se tak podařit najít nové spojitosti, pohrávat si s formou. Každý díl dostal na starosti jiný výtvarník.

Který jste zpracovával vy?

Ten o popravě Rudolfa Slánského. Scénář je hodně postavený na vztahu Gottwalda a Slánského, odposleších, rostoucí nedůvěře a podezřívavosti. Použil jsem stejnou techniku, kterou jsem zpracovával některé díly Monstrkabaretu Freda Brunolda – prohlížel jsem si staré fotky, překresloval je, upravoval a doplňoval o některé surrealistické prvky. Ruští poradci mají přimalované špičaté zobáky, některým postavám se zas přes obličej splétají odposlechové dráty.

Hodila se k tomu stylizace, kterou jsme používali právě v Monstrkabaretech. O té nám totiž hodně lidí říkalo, že jim v něčem připomíná ten náš pokřivený československý komunismus. Tahle spojitost ale nebyla chtěná, naším cílem nebylo tuhle éru nijak zpracovávat. Její atmosféra však do našeho komiksového světa zjevně organicky patří. Což je vlastně docela logické – narodili jsme se za normalizace a konec komunismu si pamatujeme. Máme společné vzpomínky, jako děti jsme vnímali, že je něco divně. Ty postavy, kterých jsme se napůl báli a napůl nám přišly směšné. Uměle podporovaný strach z jaderné hrozby. Aniž bychom chtěli vytvořit obžalobu doby nebo moralizovat, tohle všechno se nám do našich prvních komiksů dostalo.

Vystudoval jste scenáristiku, adaptoval jste někdy předtím pro komiks nějaký svůj nerealizovaný filmový scénář?

Práce podle scénáře byla pro mě v případě komiksové série Češi premiérou. Scénář je primárně filmová forma a přepracovat ho na komiks by pro mě byla v jistém smyslu rezignace na jeho další vývoj. Komiksy jsme začali vymýšlet se spolužákem Džianem Babanem paralelně k našim vlastním školním věcem. Zjistili jsme, že máme společný smysl pro humor, a tak jsme si začali vymýšlet příběhy, bez nároku na cokoli, čistě pro radost ze hry. Vytvořili jsme Monstrkabaret a postupně jsme ho zalidňovali divnými figurkami, které se v něm razantně zabydlovaly – náš svět bobtnal.

Známé jsou vaše postavy neúspěšného spisovatele Jožky Lipnika a jeho mentora Hermanna Schlechtfreunda.

Ty nám vlastně v podobě stripů pro časopis A2 a divadelních představení vydržely nejdéle. Ta dvojice vychází z mé a Džianovy zkušenosti ze setkání s autoritami, kterou jsme si prošli jako studenti na FAMU. Jožka je tak trochu jako my – nejistý, věčně má něco rozepsaného a občas Hermannovi, slovutnému německému spisovateli a filosofovi, který napsal jediný román, něco ostýchavě přečte. Toho to ale samo sebou vůbec nezajímá. Na nich dvou jsme často karikovali a parodovali naše vážné snahy o zásadní témata a ambice uspět a také najít svého Mistra.

Z toho vyplývá mimo jiné i to, že nejste vystudovaný kreslíř…

Dlouho mi vydržel pocit, že jelikož jsem v komiksové tvorbě totální amatér, nemusím mít strach z kritiky. Případné připomínky o své nevykreslenosti bych odkýval. Bral jsem to vždycky tak, že si v téhle sféře jen hraju, ale nepatřím do ní. Tahle lehkost zmizela ve chvíli, kdy naše práce získala nějakou váhu a začali na ni reagovat lidi zvenku. To už jsem se nemohl schovávat za to, že jsem scenárista, který si občas něco načmárá.

Strip Vojtěcha Maška, napsaný a nakreslený exkluzivně pro Salon Práva

Strip Vojtěcha Maška, napsaný a nakreslený exkluzivně pro Salon Práva

FOTO: Vojtěch Mašek

Jak jste vypracovávali postavy svých fiktivních komiksů?

Už jsem narážel na to, že je pro mě dobrým spouštěčem třeba fotka. Nejlépe nějaká scéna, která není tak snadno na první pohled rozklíčovatelná. Vystřihával jsem si ze starých filmových časopisů fotografie. Bavilo nás vymýšlet pro zobrazené postavy příběh. Co jsou zač, o co jim jde. Mám takových fotek doma plno.

Z tohoto konceptu se pak zrodila Recykliteratura

To původně začalo akcí lidí kolem webu Fashionbook.cz na pražském Karlově náměstí. Pořádali tam různé akce, literární workshopy a čtení. A mě napadlo vzít nějaké ty staré filmové fotky a vyřazené knížky, o které už nebyl zájem. Z těch lidi vystřihávali texty a lepili je na fotky, aby spolu celek nějak komunikoval. Jako koncept se to docela chytlo a dodnes děláme čas od času podobné workshopy. Většinou vznikají absurdní vtipy, ale často jsou to i podivné situace s tajemstvím…

Na Facebooku má Recykliteratura skoro šest tisíc fanoušků.

Vůbec jsem nečekal, že to dostane takové obrátky. Pro médium Facebooku je fotka s krátkým textem jako stvořená – nenáročná, a tudíž rychle zaznamenaná a olajkovaná. Jsem rád, že to má úspěch, ale byl bych rád, kdyby celá věc postoupila do dalšího patra a příběhy se mezi sebou víc provázaly. Uvědomuju si, že současná podoba se může brzy vyčerpat.

V komiksové trilogii O přibjehi jste se dvěma spoluautorkami zpracovali osobní příběhy tří různých Romů. Jak ten nápad vznikl?

Napadlo to právě spoluautorky Mášu Bořkovcovou a Markétu Hajskou. Máša je romistka, Markéta kulturní antropoložka. Obě se dlouhodobě setkávají s Romy v rámci terénních výzkumů a práce pro Člověka v tísni. Vytipovaly tři osoby. Jedna nich si to záhy rozmyslela, a tak jsme už společně oslovili Albínu pocházející z osady na východním Slovensku. To byla šťastná volba. Albína pocházela z jiného prostředí než zbylí dva, Keva a Ferko, a v jejím příběhu, kdy se seznámí s pracovníkem Člověka v tísni, se završuje i téma výzkumníků a zkoumaných objektů. To téma se vine celou trilogií. Kdo koho zkoumá a kdo o kom podává svědectví.

Ovlivňovali hrdinové výslednou podobu svých příběhů?

Těžko říct, jak svůj příběh ovlivňoval Ferko, jeho vyprávění má rysy magického realismu, ale myslím, že nejde o nějaké přikrášlování, ale o jeho osobité vnímání světa. Keva projevovala ostražitost při popisu své rodiny, ale také nešlo o žádnou zpětnou cenzuru. U Albíny jsme příběh složili z více svědectví. Vlastně od všech tří jsme měli volnou ruku.

Co jste si od projektu slibovali vy jako autoři?

Nemůžu mluvit za spoluscenáristky. Pro mě bylo velkou výzvou zpracovat svou komiksovou technikou dokumentární záznam. Nahlédnout a poznat prostředí, které jsem do té doby neznal.

Máte pocit, že se vám během práce na komiksu nějak proměnil názor na Romy?

To bych neřekl. Spíš se mi můj názor potvrdil, to, že Romové nejsou jednolitá masa se stejnými vlastnostmi a problémy, která nějak myslí a nějak se projevuje.

Nakolik se proměňovala vaše pozice pozorovatele?

Naše pozice v příbězích, a tedy i naše účinkování v komiksech, nebyly předem promyšlené, vyplynulo to z konkrétních situací, které jsme s našimi hrdiny prožívali. V určité chvíli jsme měli dojem, že musíme vstoupit do děje, a to, když jsme si uvědomili, že naše předem připravené teze, interpretace a snahy něco zdůraznit jsou v kontaktu s realitou občas naivní a komické. Pamatuju si na moment, kdy sedíme u Kevy, jedeme podle předem připravených otázek a témat a někdo z nás nakonec řekne: A teď ještě ten rasismus.