Měl jste tehdy potřebu se vypořádat s minulostí své rodiny?

To bylo samozřejmě hodně dané věkem. Potřeboval jsem se v první řadě vypořádat s něčím ryze konkrétním, svými reálnými problémy. Mimo jiné s těmi svými tatínky. To všechno tehdy byly, i když jeden z tatínků byl už mrtvý, živé záležitosti, ve kterých jsem se snažil pomocí psaní zorientovat. V tu dobu mi to také připadalo jako docela správná cesta v literatuře.

A pomohlo vám psaní se zorientovat?

Trošičku asi ano. Autobiografické prózy, které jsou v tom novém vydání, jsem proto ani v samizdatu nezveřejňoval, protože jsem se nechtěl dotknout svých rodičů a svého okolí. A taky jsem si nebyl jistý, kde v tom všem je pravda, co si vymysleli rodiče a co já. Ale takhle najednou s odstupem si člověk uvědomí, že je to v podstatě univerzální problém, udělat si pořádek v tom, co si ještě pamatujeme, co z toho je nám dodáno zvenčí, přes vyprávění jiných. Že se to netýká jenom mne. Proto si myslím, že ty texty nakonec můžou k někomu promluvit. V dobrém slova smyslu.

Mezilidské vztahy jsou také v centru vaší prózy Polské uši. Ta vyšla společně s novelou Brány mrazu v exilu. Oba texty spojuje rovněž téma osamění. Myslíte si, že to je to hlavní, čím dnes lidé trpí?

Nevím, jestli tím lidé trpí, ale já tím pravděpodobně docela trpěl. O osamělosti se často filosofuje, ale člověk vlastně nikdy není sám. I svou osamělost pociťuje proto, že má z různých důvodů narušené vztahy k lidem, kteří ho obklopují. Spočívá často v něm, ale dopátrat se toho, co za tím stojí, je hrozně těžké. Klíč je v každém člověku jinde. Ale protože je člověk takový, jaký je, neumí jej použít. Naopak ho v sobě ukrývá, a tím pocit vlastní osamělosti ještě povzbuzuje.

Co má člověk dělat, aby ten klíč našel?

Nebát se. Jestli se nemýlím, tak největší omyl spočívá v tom, že má člověk pořád před sebou nějaký ideál sebe sama – a tím se poměřuje. Myslím, že ženy to takhle úplně nemají, protože si velice dobře průběžně uvědomují, co jim chybí na kráse, a prakticky s tím zacházejí. Tohle muž neumí, neustále má pocit, že by měl být někým jiným. A není schopný se na sebe pořádně podívat a říct si: No jo, tak jsi takový, jaký jsi, kamaráde. Pohled do zrcadla a uznání reality sebe sama by mohly vést k odbourání hlodavých pocitů viny a agresivity vůči jiným a vůbec ke smíření. Tahle neschopnost vede k tomu, že se nemístně stydíme za něco, za co se ani stydět nemusíme.

I národ má nějaké vlastnosti. Nejsou zrovna ideální, ale samy o sobě nemusí být špatné. Třeba polský je hodně národnostně založený, zatímco Češi jsou zkrátka malý národ a třeba se v určitých situacích chovají zbaběle, ale na tom není nic špatného, pokud – pokud si nenamlouvají opak. Nebudete přeci vykládat myšce, že by se měla chovat jako lev. Jenomže Češi, kteří mají lva ve znaku, si pořád myslí, že by měli být jako lvi.

To neznamená zavrhnout ideál, ke kterému má člověk směřovat. Ale zkrátka ve chvíli, kdy si uvědomím, jaký jsem, a přijmu tu realitu, tak budu také jinak vidět a chápat ten ideál.

Mluvili jsme o klíči ke skutečnosti, o metaforickém klíči. Mně se ale v této souvislosti vybavil zážitek, který prožije hlavní postava z Bran mrazu. Starý Tomáš ztratí na poli klíče a slíbí Bohu, že pokud mu je pomůže najít, klekne si a posype si hlavu hlínou. Tohle se stalo vám osobně. Vy jste také díky tomu našel Boha, ale starý Tomáš si nalezení klíčů nakonec vykládá jen jako náhodu. Proč jste ho nenechal dospět k tomu, k čemu jste dospěl vy sám?

I pro mě to byla jen příhoda. Celou tu záležitost jsem si také zpochybnil. Ale možná že ne do té míry, abych na ni zapomněl. A dostavily se pak další podobné okamžiky. Tomáš ale není kladná postava. Je to především obraz člověka, který ve skutečnosti nevyrostl a není schopen ve svém konkrétním životě fungovat. A to ho žene do samoty.

Byl to pro vás v sedmdesátých letech přirozený vývoj, který dospěl v roce 1978 ke konverzi k judaismu?

Myslím, že ano. Během těch let, hlavně od Charty dál, kdy jsem byl neustále v hledáčku StB, jsem si uvědomil, co nám jako jednotlivcům, žádným hrdinům a silákům, dává sílu v nerovném boji proti obřímu aparátu, co nám dává sílu, že nás není schopen udupat. A přišel jsem na to, že to asi bude ta duše, kterou v sobě máme a kterou nevidíme, ale která tu sílu má. Řekněme duše, život, cokoliv chcete, ale je to něco, co přesahuje člověka. Mám dojem, že jsem nebyl sám a že podobným procesem procházeli i jiní. Ale samozřejmě ti jiní si hledali svou vlastní cestu a já jsem si hledal také tu svou.

Židovskou modlitbu na Národním hřbitově v Terezíně za oběti nacismu z bývalého terezínského ghetta, Malé pevnosti a z litoměřického koncentračního tábora přednesl rabín Karol Sidon.

Karol Sidon čte modlitbu v Malé pevnosti Terezín.

FOTO: PRÁVO/Monika Doulíková

Byly jedním z impulsů pro vaši konverzi srpnové události roku 1968, kdy jste, podle svých slov, přišel o iluze?

Samozřejmě, že ano. To byl takový okamžik, kdy člověk o iluze přichází. A když mu z očí spadnou šupiny, nahlédne svět trochu jinak. Jenom škoda, že se to netýká více lidí. Lidé se svých iluzí strašně neradi vzdávají, a když jsou k tomu donuceni, tak si rychle budují další. A nenechají se vydechnout a nenechají se rozhlédnout po tom světě takovém, jaký je.

Co říkáte v této souvislosti na to, jaký u nás mají komunisté úspěch ve volbách? Nejen v těch posledních, ale vůbec v porevolučních.

Poučitelnost lidí je věc komplikovaná, protože s návratem kapitalismu se vrátily i jeho průběžné neduhy. Tím pádem zase dostaly levicové strany oporu v tom, že je tady hodně lidí, kteří ztrácejí půdu pod nohama a bojí se, co s nimi příštího dne bude. Některé ideologie tak mají tendenci se vracet, jsou v podstatě znovu připravené k použití. Koneckonců není divu, že tomu tak je, ale já z toho nadšený nejsem.

Vy jste judaismus studoval v emigraci v Německu. Kdysi jste řekl, že kdybyste tehdy emigroval rovnou do Izraele, zřejmě byste se už nevrátil. Když jste v Izraeli studoval po revoluci na rabína, už vás nelákalo tam zůstat?

Ukázalo se, že život jde jinudy, že mě tady potřebují. Rodina by se tam se mnou asi také stěhovat nechtěla a já neměl sílu tahat je někam proti jejich vůli. Možná byl i omyl, že jsem je vzal do Německa. Ale to byly tehdy reálné možnosti, které se holt v životě naskytnou a které člověka strkají po cestách jeho života, aniž si uvědomuje, že si je volí.

Myslíte si, že emigrace, Německo, byl omyl? Měl jste jinou možnost?

Mohl jsem zůstat tady s tím, že bych to nějak přežil. Ale to mi v tu chvíli připadalo nemožné. Když to hodně zjednoduším, tak do kriminálu se mi nechtělo. Ještě byla jiná volba, a to skutečně se stáhnout, jako ten starý Tomáš, být úplně sám, a tím pádem se vyhnout kontaktu s veřejností i s policií.

Čtrnáct let po vaší konverzi jste se stal vrchním pražským rabínem. Není to trochu rychlý vývoj?

Nevím, jestli těch čtrnáct let nebylo málo. Když jsem studoval v Jeruzalémě v rabínském semináři, byli tam mladí kluci, kteří byli vychovávaní v ortodoxních židovských rodinách. Já tam přišel jako hotový chlap, který už je těžko měnitelný.

Přijali vás pak tady bezvýhradně jako „svého učitele“?

V první řadě jsem nebyl úplně sám, měl jsem v židovské obci kamarády, se kterými jsme studovali ještě před mou emigrací a kteří se po převratu dostali do čela obce. V tomhle směru to bylo všechno fajn. Někteří ode mě samozřejmě očekávali něco jiného, asi že nebudu tak ortodoxní. Ale to se časem zklidnilo.

Po vašem nástupu do funkce rabína se židovská obec rozhodla ze svého názvu vypustit slovo „náboženská“. Proč?

Na tom jsme se dohodli bez ohledu na ortodoxii. Osobně si myslím, že být Žid znamená být i zbožný Žid. Ale ten grunt je národ. Náboženství je navíc taková divná věc, protože příliš zavání ideologií. A vzhledem k době, v níž jsem vyrůstal, jsem vůči ideologiím nejenom skeptický, ale prostě je nemám rád. Docela zajímavé je, že když jsem se tohle snažil vysvětlit jinde než tady, tak mi nerozuměli. V Německu nebo v Izraeli pro lidi ideologie nemá pachuť něčeho nesprávného.

V médiích jsem také zaznamenala výzvu občanům, aby nepodporovali rasismus vůči Romům, kterou jste na konci října vydali společně s Dominikem Dukou a Joelem Rumlem. Jsme my Češi rasisti?

Ta výzva, která mimochodem úplně zapadla, jak to už s takovými výzvami bývá, spíš směřovala k tomu, aby si lidi uvědomili, že protiromský rasismus je rasismus a že je třeba to mít na paměti. Myslím si, že lidé jsou rasisti. A zvlášť tady v Čechách, protože zdejší společnost byla po válce hodně jednobarevná a s jinými, kromě těch Romů, nepřišla do styku. Nám šlo o to, aby si lidé uvědomili, že přinejmenším církve a náboženství se na to dívají tak, že je to nesprávné.

Bohužel počet lidí, které takhle mohou církve oslovit, je asi malý.

To je do značné míry otázka řeči. Teologové a církevní úředníci se tolik zabývají svou problematikou, že vytvářejí vlastní ptydepe, řeč, která ostatní lidi vůbec neoslovuje. Přerůstá to do frází, které lidi automaticky neposlouchají a automaticky jsou jim nepříjemné, poněvadž v nich necítí vůbec nic z toho, co je skutečně zajímá, co je skutečně jejich problém. Každá skupina si vždy vytvoří nějaký dorozumívací jazyk, leckdy to ani není ve špatném úmyslu. To, že to často se špatným úmyslem je, je jiná věc. Ale tady si pár lidí něco kuchtí a pak s tím vyleze ven a nabízí to lidem a jim to smrdí lží.