Článek
Jeho spisovatelství a (dů)vtipnost dodávají jeho myšlenkám lesk, takže číst Ecovy texty je současně obohacující i zábavné – čeští akademici by jeho styl měli studovat v rámci povinné četby; a začít můžou třeba nedávno vydanou sbírkou Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty (přeložily Kateřina Vinšová, Helena Lergetporer a Zora Obstová, Argo 2013), z jejíhož úvodního a zároveň titulního příspěvku pochází výše uvedená citace.
Přednášku Vytváření nepřítele měl Eco před pěti lety na své domovské Boloňské univerzitě a vedle základní teze, že mít nepřítele je nutnost, a pečlivého probírání kritérií, podle nichž si ty své konstruujeme, obsahuje množství citací z obludária světových knihoven. Ty ukazují, jak dějinní vzdělanci či vůdci líčili své nepřátele – politické protivníky, cizince, černochy, ženy, Židy nebo čarodějnice; vedle sebe se tu tak ocitají Cicero, Boccaccio, Encyclopaedia Britannica i Hitler.
Právě zprostředkovaná setkání se starými knihami, často zapomenutými a běžnému čtenáři z mnoha důvodů těžko přístupnými, je dalším důvodem, proč nejnovější Ecův titul stojí za přečtení. Obzvlášť půvabné úryvky nabízí projev Proč nebude ztracený ostrov nikdy nalezen zabývající se bájnými ostrovy a představami o nich.
Obsahuje například fantastické vyprávění (takzvaného) Johna Mandevilla, autora oblíbeného středověkého cestopisu, o mravencích ostrova Taprobané strážících zlatý poklad: „Tito mravenci jsou velcí jako psi, a proto se k těm horám nikdo neodváží přiblížit, aby ho naráz nenapadl a nesežral onen hmyz. A tak se může jít pro zlato jen s velkou mazaností. (…) (Místní obyvatelé) vezmou kobyly, které slehly a mají ještě malá hříbata, a naloží na ně dva schválně prázdné a nahoře úplně otevřené koše, co visí až na zem. Pak kobyly pošlou na ty hory na pastvu a hříbata zadrží doma. Jakmile mravenci vidí koše, hned na ně vyskočí: ze samé své podstaty nesnesou, aby nějaký předmět byl prázdný, ale hned ho naplní čímkoli, co je zrovna poblíž; a tak ty koše naplní zlatem. Když se místní domnívají, že jsou koše plné, vypustí hříbátka a přimějí je, aby ržála, hledajíce matku. A tu se kobyly přiřítí ke svým mladým, naloženy zlatem.“
Ovšem kniha Vytváření nepřítele samozřejmě nepřináší jen čtivý styl a poutavé úryvky. Hlavní jsou Ecovy úvahy, jejichž pestrost nejlépe vynikne právě ve sbírce tohoto typu – jednotlivé texty, jak napovídá už titul, vznikaly při různých příležitostech. Vedle mechanismů vytváření nepřítele a historických představ o bájných ostrovech se tu v Ecově zorném poli objevují postupně filosofické pojmy absolutní a relativní, různá pojetí fenoménu ohně v evropské kultuře, podivný půvab svatých ostatků v chrámových klenotnicích, vzpomínka na spisovatele Piera Camporesiho, vztah Tomáše Akvinského k potratům, vzpomínka na intelektuální Skupinu 63 (jíž byl Eco členem), poetika krajnosti v dílech Victora Huga, role šumu a ticha nejenom v mediální komunikaci, dějiny imaginární astronomie…
Ve třech textech se pak Eco projevuje jako literární mystifikátor: Je to recenze na neexistující knihu o Šťastné republice, která se řídila lidovými příslovími a zakrátko přestala existovat, dále koláž vypjatých pasáží z brakových románů na pokračování a potom koláž z dobových recenzí na Joyceova Odyssea. Sbírku uzavírá úvaha o současné kauze WikiLeaks.
Je to poněkud dlouhý seznam, který jsem tu předestřel, ale po přečtení Ecovy knihy chápu, že to má svůj význam: „Technika výčtu je velmi stará. Pokud má něco vypadat tak obrovsky a zmateně, že tuto komplexnost nestačí vyjádřit definice nebo popis, uchýlí se autor ke katalogu, zvláště tehdy, když chce vytvořit dojem prostoru se vším, co obsahuje.“ A dále z Eca promlouvá vášnivý čtenář, vnímavý literární vědec i obratný romanopisec: „Čtenář výčet přeskakuje (možná se u něj zastaví při druhém nebo třetím čtení), ale nemůže si nevšimnout, že jej má před očima; výčet ho nutí udělat skok, protože není snesitelný, ale právě tato nesnesitelnost znásobuje jeho sílu.“
Umberto Eco
Aby však tato recenze byla víc než pouhý výčet zdůrazňující komplexnost Ecova autorského světa, bylo by dobré alespoň některé z jeho myšlenek probrat podrobněji. Do novin se dobře hodí třeba téma média. Těm se Eco výslovně věnuje ve dvou „příležitostných textech“. Příspěvek Spoře oděné televizní asistentky a ticho pronesený na konferenci Italské sémiotické asociace se zabývá novodobou cenzurou v médiích způsobenou „šumem“, tedy v autorově pojetí „vysíláním nedůležitých informací“.
Cenzura šumem může být podle Eca dvojího rázu: zaprvé šum jako zástěrka, tzn. cílená strategie používaná k odvedení pozornosti třeba od politických skandálů (autor užívá příklad kauz někdejšího italského premiéra Silvia Berlusconiho a šumu, který vypouštěla jím vlastněná média); a zadruhé šum jaksi mimoděčný vznikající hlavně v marketingové komunikaci, v proudu reklam (u reklam telefonních společností není často lidem jasné, o čem se vlastně mluví, ale není to ani důležité: „mobily prodává právě velký šum“), případně v chaosu internetu.
Tyto teze nejsou Ecovým objevem – už od sedmdesátých let 20. století známe například teorii o nastolování agendy, tedy že média nedokážou ovlivnit to, co si má člověk myslet, ale ovlivňují to, o čem má přemýšlet, co pro něj má být důležité. Původní a podstatný ale je závěr, respektive apel, k němuž Eco dochází a v němž jako by spojil síly filosof s básníkem – je to potřeba ticha: „Když ztratíme stav ticha, pak ztratíme i možnost zaslechnout šepot, jenž je zásadním a jediným spolehlivým komunikačním prostředkem.“
Druhým textem, v němž velký prostor dostávají média, jsou Úvahy o WikiLeaks (přepracovaná verze dvou publicistických článků z roku 2010). Eco vidí v souvislosti s úniky vládních dokumentů na internet novou historickou epochu – nejenom „Moc“ může pomocí technologií dohlížet na své občany, ale občané (respektive hackeři v rolích občanských mstitelů) můžou díky technologiím dohlížet na své vlády; dochází tedy k jakési kruhové kontrole.
WikiLeaks podle Eca zároveň dokázaly, že odhalená „tajemství“ vlastně žádným tajemstvím nejsou, protože to, co je skryto v důvěrných diplomatických depeších, se už dávno předtím psalo v novinách. „Odhalit (…), že tajemství Hillary Clintonové byla prázdnými tajemstvími, znamená zbavit Moc veškeré moci,“ píše Eco. K paradoxům soudobého světa pak podle něj patří, že rychle se rozvíjející technologie dosahují pravého opaku svých původních záměrů. „Nebylo by tedy nic mimořádného, kdyby se i politika a technika vládní komunikace vrátily ke kurýrům na koních…“ uzavírá svou úvahu a básník s filosofem si v těchto řádcích opět podávají ruce.
Kniha Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty nabízí velmi svěží a inspirativní čtení přesto, že se ze své podstaty nemůže přiřadit k Ecovým stěžejním pracím, na něž ostatně autor občas odkazuje a jejichž myšlenky v těchto nárazových úvahách rozvíjí. Sám říká, že „příležitostný text je vyumělkované rétorické cvičení, jako když Roxana žádá po Kristiánovi (a přes něj po Cyranovi), aby hovořil o lásce“.
