Jak je to s francouzským uměním válečným dnes?

Dnešní Francie jako celek nefunguje. Prožíváme takovou tichou vnitřní válku. Bohatí a chudí se dřív mísili mezi sebou, obývali stejné čtvrti. Dnes jsme ty „nepohodlné“, hlavně imigranty, odsunuli na předměstí. Oni se pak, celkem pochopitelně, uchylují ke svému náboženství, nejčastěji k islámu. Ale pozor, islám není tím primárním problémem, jak se spousta lidí domnívá, chyba je, že si Francie s imigrantskou situací neumí poradit.

Učíte biologii na střední škole. Jak se tato vnitřní válka projevuje tam?

Tam to všechno začíná, ve školách jsou před ostatními jasně protežovány děti francouzských rodičů. A naše země má přitom onu rovnost jako jeden ze základních kamenů, od něhož odvozuje svůj nárok na existenci.

Jedním ze způsobů, jak s takovou situací něco udělat, je nově převyprávět naši historii, ukázat na uzlové body, z nichž dnešní patálie vzešly. Mou hlavní motivací pro napsání románu pak bylo nepochopení minulosti vlastní země. Ve Francii je jen málo knih, které by se snažily naši nedávnou historii podat nějak vyváženě. Já se o to popravdě taky nesnažil, ale souhlasné reakce od samých nepravděpodobných skupin – vojáků, historiků, levičáků i Alžířanů – ukazují, že se mi to asi povedlo.

Je vaše generace poznamenána tím, co naznačujete ve svém románu – ztrátou kolonií, a tím i určitého pocitu důležitosti a moci?

Ano, i když jsme tu dobu na rozdíl od našich rodičů nezažili.

Reakcí mnoha mých vrstevníků na historii je ovšem hlavně ignorace. Nechtějí o ní mluvit a nechtějí si o té době nic zjišťovat. Po napsání Francouzského umění válečného se mi stalo, že se mě několik lidí ptalo: Kde jsi přišel k takovým divným spekulacím? Proč sis tak vymýšlel? Přitom se z velké míry jedná o dokumenty, které jsou snadno k dohledání. Jenže moje generace se bojí mnohohlasu.

Nakolik jste tedy vycházel ze svědectví pamětníků válečných konfliktů, o nichž v románu píšete?

Nejsem historik a neměl jsem ambici držet se striktně historických faktů. Zato jsem chtěl stvořit postavu, na níž bych byl schopen pochopit, co s člověkem udělá, když projde všemi válkami, ve kterých se Francie ve 20. století angažovala. Role literatury je tvořit uvěřitelné, živoucí konstrukty, jež nám pomáhají pochopit některá temná místa minulosti.

Co se týče konkrétních příběhů, vycházel jsem především z původních zkušeností pamětníků a ty jsem upravoval a mírně přetvářel. Stalo se mi, že za mnou po veřejných čteních chodili veteráni z francouzských válek a divili se, kde jsem se dozvěděl o tom, co oni sami zažili. Některé zážitky jsou lidem zjevně společné.

Přesto jsem se ostýchal napsat román od začátku do konce autentický, takový dokuromán – pro mě je realita příliš zahalena tajemstvím na to, abych ji dokázal zachytit na papíře dostatečně věrně. Musím si pomáhat vlastní interpretací a imaginací. Při tom všem si ale uvědomuju, že romány vystavěné shora, od autora, bývají většinou dost špatné, neživé. Chce to zvolit správný poměr.

Označujete se jako víkendový autor. Co to znamená?

Tím označením jsem narážel na francouzský výraz víkendový malíř, což je člověk, který se jednou za týden sebere, vezme barvy a stojan a jde malovat, nehledě na to, jestli se bude výsledek někomu líbit, nehledě na to, jestli ho bude vůbec někomu ukazovat.

I když já jsem nějakou ambici přece jen měl. Psal jsem dvacet let a celé ty roky mi nikdo nechtěl nic vydat. Štěstí jsem měl až s Francouzským uměním válečným. Ty předchozí texty nejsou publikovatelné, jsou to mé prohřešky mládí, kdy jsem snil o tom, že se stanu extravagantním moderním spisovatelem. Až později jsem přišel na to, že chci napsat až trapně normální román.

Nebudu předstírat, že mám radost, kolikrát jsem byl odmítnutý. Jistěže bych byl raději vydaný a úspěšný už ve třiceti. Ale mám psaní natolik rád, že bych v něm pokračoval i s dalším zamítavým dopisem na kontě.

Nakolik je pro vás jako pro učitele důležitý kontakt s mladší generací?

Jednak je učitelství dobrý spisovatelský trénink – musíte se umět vyjadřovat přesně a rychle. Když tak nečiníte, ztrácíte pozornost publika. Když píšete a nevíte, co chcete říct, čtenář to pozná a začne se nudit. A také mi mí žáci pomáhají nezaseknout se ve vlastní generaci. Jsou to velmi osvěžující výlety do mladšího myšlení.

Proč se v současné evropské literatuře příliš nedaří velkým románům, takovým, jaký jste měl ambici napsat i vy?

Samotný akt čtení je čím dál těžší. Daří se lépe literatuře založené na rychlých střizích, akčnosti, dialogičnosti. Ve Francouzském umění válečném míchám úvahové a dobrodružné části – nakladatel i já jsme si sice uvědomovali, že tím čtenosti zrovna nepomůžeme, ale věřím, že se najdou lidé, kteří se nenechají odradit hned po první známce esejistického stylu. Jako deníček miniatur, postřehů a kreseb mi slouží můj internetový blog – na knihy mám jiné nároky.