Článek
Začal jste psát, když vám bylo šestadvacet. Do té doby jste se o prózu nezajímal?
Vůbec. Byl jsem takový věčný student a dohromady jsem nedělal nic, jen se poflakoval. Pokaždé, když po mně na vysoké chtěli sepsat práci delší než dvě stránky, vyděsil jsem se a odešel na jinou. Nejblíž jsem byl asi tomu, abych dokončil pedagogickou fakultu, ale i z ní jsem zběhl a nakonec skončil jako scenárista dětských pořadů. Při psaní Pohádky se mi to dost hodilo – třetina z ní je psána z dětského pohledu.
Vaše postavy žijí na okraji společnosti. Co vás na outsiderech tak fascinuje?
Vždycky jsem chtěl psát o lidech, kteří jdou proti zažitým pravidlům. Pohádka je tak trochu otázkou: Lze žít na okraji a zachovat si důstojnost? Osobně si myslím, že to lze, ale je to čím dál složitější, protože se hůř a hůř vyžívá jen s málem peněz, mimo všudypřítomný svět transakcí.
Z mé strany jde samozřejmě jen o takový mentální odpor k mainstreamu, v praktické rovině jsem poslušným plátcem daní. Nebýt ovlivněn a přitom zůstat v lůně společnosti je podle mě nemožné. Spíš jde o míru ovlivnění, o to zachovat si aspoň možnost volby. Hodně lidí žije v přesvědčení, že si musí vydobýt dobrou práci, uznání a prestiž. Je ale dobré se zastavit a zeptat se: A proč bych to vůbec měl dělat? Je to opravdu moje volba?
Nikdy jsem ale nechtěl psát obecně o sociálních problémech. Jen o lidech. Lidech, kteří jsou pod tlakem, testováni okolnostmi. Postava v mé druhé knize Submarino je závislá na drogách. Každý ví, že na tom není nic pěkného, psát pouze o jeho závislosti by nic nového neřeklo. Já ale chtěl ukázat člověka, který se stále snaží zůstat lidskou bytostí, ačkoli se jeho vlastní tělo staví proti.
Máte s okrajem vlastní odpozorovanou zkušenost?
Žiju v jedné z nejhorších částí Kodaně, tam se dá leccos odkoukat. Když jsem se před čtyřmi lety rozvedl, přestěhoval jsem se do menšího bytu. Byl dlouho volný. Můj nový soused mi řekl, že důvodem je vražda, která se v něm prý nedávno stala. Mladou dívku zabil její přítel. Nevyděsil mě ani tak ten fakt vraždy, jako klidný až radostný tón, kterým mi to ten soused vyprávěl.
Dalším důležitým tématem vašeho psaní je psychická dysbalance. Občas mluvíte o tom, že pár lidí z vaší rodiny mělo podobné problémy.
Moje prababička byla v ústavu pro mentálně choré. V průběhu let se stala milenkou jednoho z místních lékařů. Lidé, co do ústavu přišli poprvé, si mysleli, že je jednou z doktorek nebo sestřiček. Nikoho nenapadlo, že je nemocná. Měla na sobě jiné šaty než ostatní pacienti, ani se nechovala jako oni. Byla privilegovaná. Privilegovaný blázen. Od ní jsem určitě něco odpozoroval.
Otec – hrdina Pohádky, ačkoli není mentálně v pořád ku, je jakýmsi druhem vizionáře. Přesto ho nečeká dobrý konec.
Každý prorok musí být nakonec zabit. Připadají lidem moc otravní. Teď ale vážně – pro postavu otce je smrt jediným důstojným řešením situace. A jeho syn to vidí. Pamatuje si ho, když byl ještě zdravý, ví, že by otec z minulosti nikdy nechtěl dopadnout jako zesláblý chudák. Někteří čtenáři říkají, že na konci zlo zvítězilo, ale tak jsem to při psaní rozhodně nezamýšlel. Pro mě má Pohádka šťastný konec. Hlavní hrdina se naučí důvěřovat i jiným lidem než jen sobě – ve víc si snad nemůžeme troufnout doufat ani my sami.
Dočetla jsem se, že máte rád řecké báje a že inspirovaly i Pohádku. Popravdě jsem tam tu inspiraci nenašla.
Řecké báje jsou skvělé v tom, kolik vyhrocených situací v nich najdete. Hotová spisovatelská studna. Podobně je to i s biblí. Ta by však možná, pokud bychom ji brali jako knihu příběhů, potřebovala lepšího editora. Co mě na těch starověkých příbězích fascinuje, je především jejich struktura, která je prakticky univerzální – lze ji vystopovat v klasických pohádkách i v příbězích ústně předávaných na druhé straně světa. Jako by byl tento postup vyprávění uložen někde v naší DNA.
Některé příběhy dávají našim životům smysl, řád. Věci, co se zdají být nahodilými, mají díky nim hlubší smysl. Tváří se, jako by za nimi byl nějaký záměr. To lidi uklidňuje, bez ohledu na to, jestli tomu tak skutečně je. Proto má smysl vyprávět příběhy i v případě, že už takřka všechny byly jednou vyprávěny. Žijeme ve své době a soužíme se svými starostmi, které máme potřebu nějak smysluplně ukotvit.
Vezměte si úspěch našich skandinávských detektivek. Pohybujeme se ve světě, kde jsme ohroženi podivně neuchopitelnými hrozbami – terorismem, globálním oteplováním. A proto se upínáme k literatuře, kde je sice zlo velmi násilné, ale pokaždé zfyzičnělé, ohraničené a v ideálním případě také spravedlivě potrestané. Svým způsobem je to bezpečná četba.