Článek
Jsou starostlivě až starosvětsky vystavěné, s ostře zachycenými detaily, které úsporně, ale jednoznačně označují postavy a situace. Jsou zároveň drsně nad věcí i jemně osobní.
Sobotová se tedy pustila do kolonizování často opomíjených kontinentů. Její popis sídliště, neboli „sídláku“, přitom nemá účelově kritický, řekněme politicky zaměřený odstín. Jen důvěrně známou atmosféru bezútěšnosti, kterou dokreslují „teplákovité oblečky z čínského obchodu, od falešné bundičky adidas až po červené krajkové kalhotky za patnáct korun“. Autorka se ale stejně zdárně vypraví do bytu profesně úspěšné single čtyřicátnice kdesi na pražských Vinohradech, „kde je všechno stylové, dokonce i mladí lidé oblečení ve stylu retromódy, venčící v parku ušlechtilé psy“.
Hrdinky (a hrdiny) Sobotové spojuje to, že jim něco chybí. Něco podstatnějšího, než je třeba kvalitní bydlení, nad které se koneckonců dokážou povznést. Může to být dítě – anebo zdravé dítě. (Licitace matek z oddělení rizikového těhotenství, kdo je na tom hůř, dává mrazivě vědět o relativitě osobní spokojenosti.)
Často je to vztah. Pokud vztah mají, tak schází jeho uspokojivá varianta. Sobotová dovedla zachytit ženský pocit uplývání času s nemilosrdnou výstižností. A také bolestný pohled na muže, proplouvající si životem s „připitomělou spokojeností, ve slabomyslném bezčasí“.
Výrazné místo má v knize téma tělesného hendikepu. I přístup k němu je genderově rozdělený. Zatímco matky srdnatě zápolí s postižením dětí, sochař – a jediný mužský vypravěč knihy – se ve svém monologu nedovede smířit s tím, jak jeho ženu změnilo těhotenství. Pomáhá mu ovšem zásoba vzletných a prázdných bonmotů jako „Manželství je smrt naděje“. A pak také návštěva libového umělce, který je zadobře s bulvárem a přišel si pořídit na centimetry vypočítanou sochu do nově zařizovaného bytu. Muži zkrátka nevycházejí z popisů Sobotové dvakrát dobře.
V textech je lehce naznačeno společenské zázemí autorky. I když s chutí popisuje „lid“, její hrdinky jsou přece jenom odjinud. Vzpomínají, jak jim postavili ze msty před rodným statkem plechový seník, aby zkonfiskovali rodině i výhled. Srovnávají svou jazykovou zdatnost celoživotní překladatelky se zkomolenými výkřiky vrátných. Vědí, že v každé knize „je slisovaný příběh, který, když otevřu desky, exploduje jako airbag, celou mě obalí, vyrazí mi dech a přitlačí mě k opěradlu“. Jejich srdce je zkrátka srdcem středoevropského intelektuála, toho po desetiletí ohroženého druhu.
Sobotová byla doposud ceněná překladatelka. Pod svým předchozím jménem Urbanová převedla do češtiny řadu povídek I. B. Singera, kterým se vědomě snažila dát šťavnatost někdejšího jidiš originálu, vypořádala se i s košatostí J. Wintersonové a dovedla počeštit ironického povídkáře W. Trevora.
Svůj cit pak osvědčila i v Ilustrátorce, jazyk tu používá někdy jako sochařské dláto, jindy jako laserový skalpel. Texty jsou sevřené a přitom bohaté. S bravurou přecházejí od popisu k zachycení hovorového jazyka. Autorka pracuje s vlastní variantou spisovné češtiny, která je přirozená, obsahuje expresivní výraz nebo vulgarismus tam, kde je potřeba, a dobře se čte.
Texty Sobotové jsou lehce ironické i hluboce sebeironické. Není to zrovna švanda stand up komedií, i když i při hlasitém čtení by určitě obstály. Jedná se o humor spíše temnější, hlubší. Ty smutné tóny životních příběhů, nad kterými visí pohroma, vytvářejí až baladickou náladu. Ačkoli motivy jsou pochopitelně jiné, atmosféra má něco společného s Erbenovou Kyticí. Možná kvůli osudovým silám, vstupujícím do běžných rodinných schémat. ASobotová zároveň nasazuje humor, asi jako kdyby Erbenovi seděl za krkem Zdeněk Jirotka a našeptával mu.
S literárním rodokmenem Sobotové to bude vůbec složitější. Když se pokouším vybavit si českého autora, ke kterému by šla přirovnat, napadá mě jenom nedoceněný Josef Jedlička a jeho Kde život náš je v půli se svou poutí. Pro tu víru v přesný popis, který má etickou hodnotu. Ale se Sobotovou je větší legrace…