Článek
Jeden nikdy neví, jestli zrovna čte vyprávění pašeráka whisky za časů prohibice Mariona Slydera, nebo se kývá v bytelném houpacím křesle se starcem Arthurem Ownbym. Děj se totiž skládá pomalu, čtenář ho sbírá jako vzácné střepy rozbitého porcelánu do zástěry a dost dlouho neví, co si s nimi má vlastně počít.
Nakonec toho ale nechá. Protože v knize se neodehrává příběh jako takový, ale tvrdohlavě a nekompromisně se popisuje způsob života posledních horalů kdesi z vysočiny či podhůří hrozivých, ale postupně před nájezdy civilizace kapitulujících hor.
Pochopit tuhle premisu je zásadní. V popisování zapadlého světa a jeho odlehlosti, samoty, mlčení, drsnosti přírody i zdejších všedních přírodních pohrom, potop, nekonečného sněžení, vražd a tlachání místních pijanů, kteří čtou časopis Pole a řeka, se totiž skrývá zvláštní opium. Ta kniha má moc vás odnést opravdu daleko od skutečnosti. Jako by byl Cormac McCarthy stará černošská čarodějnice z vlastní knihy a v každé kapitole vám nakapal na jazyk kapku řebříčkové šťávy, abyste měli vidiny. A nejen je. Tenhle text dosahuje takového stupně virtuozity, že postavy nejen vidíte jasně před sebou oděné do starých těžkých kabátů a vaťáků, ale cítíte i jejich páchnoucí podpaždí a chuť melty, která jim barví do hněda bílé vousy. A neustále jste také spolu s nimi ve střehu. Protože všude kolem se ozývají záhadné zvuky. Každou chvíli něco v mrazivé, nebo horké tmě utíká, šplouchne, zapraská, zašustí. A může to být mýval, skunk, puma nebo chlap, co vás přišel oddělat.
Asi nejjemnější linka jinak drsného vyprávění je ta, v níž se líčí život a dospívání chlapce Johna Wesleyho, kterému protřelý Marion Slyder zabil v sebeobraně tátu. Ani John, ani Marion o tom však nemají tušení. Až díky jedné autonehodě se jejich životy propojí.
Samotářský kluk se od Mariona učí lovit mývaly, dostane štěně honicího psa a hlavně se dozvídá, jak v horách přežít. Třetí hrdina knihy, stařec Arthur Ownby, „pozorovatel ročních období“, s těmito dvěma souvisí snad jen tím, že chodí do zplaněného sadu, v němž má Marion ukryté zásoby a také tam kdysi do staré nádrže na míchání postřiků ukryl mrtvolu Johnova otce.
Cormac McCarthy vydal původně knihu Vnější tma v roce 1968.
A dalším hrdinou je krajina. Krajina, která je nejživější z postav, neustále se rozmarně proměňuje, dává, bere, uklidňuje a děsí. Ozval se cvrček a od hořícího západu se přihnala letka lelků, na špičatých křídlech letěli hodně vysoko, jako by lovili zbytky světla.
Obrazy, kterými McCarthy neustále rámuje své vyprávění, jsou jako výjevy od starého renesančního mistra. Dosahují intenzity Tizianových obrazů, na nichž za přízračného šerosvitu stahuje Apollón Marsya nemilosrdně z kůže. Stejně málo slitování má McCarthy s pijany, co padají z rozbité verandy hospody U Zelené mouchy dolů do propasti. Jejich zbytečná a komická smrt je pak vyobrazena se strhující, lakonickou bravurou: Veranda se zhoupla ven a dolů a chvilku se třásla na jediném, šestipalcovém trámku. Nakonec povolil i ten a celé to za ryčného praskotu spadlo. Postavy svírající zábradlí se postupně pouštěly a padaly po jedné či dvou jako brouci setřesení z větve.
V knize se prostupují různá tempa vyprávění. Horalové klimbající v obchodě pana Ellera, kde na okně drnčela moucha jako elektrický stroječek a v kamnech praskalo a skučelo, zvolna a zaujatě rozebírají naprosto bezvýznamné záležitosti. Loví a vraždí se však rychle. Psi bojují zoufale se zlostnými mývaly, lovecké pušky štěkají staccatem a občas problesknou jako rychlá vlnka na hladině zásadní vzpomínky hlavních hrdinů psané kurzívou. Ty pak v jednom krátkém odstavci posunou celé vyprávění do úplně jiného světla, jako když se třeba v jednom strohém dialogu vysvětlí osamocenost starce Ownbyho, kterému utekla žena: že by ten mizernej prodavač biblí? Už nic neříkej. Ještě nikdo z toho neumřel. Povídám, buď zticha.
Tento okouzlující a pro někoho možná ubohý svět samotářských bručounů, co žijí podle všeho velmi opravdový život, se dost těžko opouští. Je po něm smutno.
Krajina Apalačských hor zmizela, její úzké stezky, dravé potoky. Lesy byly vykáceny, poklady vytěženy. Ale zároveň je pryč i touha po knihách jiného typu, než jsou ty od McCarthyho. Po knihách plných odsýpajícího děje, jednoduchých a přehledných hrdinů, časových rovin a vět nebo papundeklových osudů moderních lidí. Po Strážci sadu je totiž opravdu těžké uvěřit něčemu méně sugestivnímu.
