Zábrana se ocitl v továrně, když z politických důvodů nebyl přijat na filosofickou fakultu (byť složil zkoušky). Náhradní studium bohoslovecké fakulty skončilo poté, co škola dostala dopis od soudu požadující jeho vyloučení. Zábranův pobyt ve fabrice pro mě symbolizuje učebnice angličtiny, kterou dělnický šéfík sebere v povídce V noci u pece bývalému studentovi a hodí ji do plamenů. Zábrana se ale ve svých textech nevymezuje proti režimu, který mu oba rodiče poslal s dvoucifernými tresty do vězení a udělal z něj člověka na společenském okraji. (Jejich proviněním bylo členství v národně socialistické straně, jež se snažila politicky zápolit s nastupujícími komunisty.) Věří totiž v sílu popisu, v co možná přesné zachycení skutečnosti, která bude vypovídat sama o sobě.

Zábrana v povídkách z fabriky zachycuje situace, rekonstruuje hovorovou řeč prokládanou slangovými výrazy, staví působivý obraz dělnického myšlení. Věnuje pozornost vztahovému předivu, neurčité síti vulgarity, nevraživosti, erotické přitažlivosti, přátelství a upoceného zápolení o trochu moci. Samotná továrna přitom neznamená vnucené robotování. Vypravěč se s ní sice neztotožňuje, ale chce v ní obstát. Nepovažuje se za utlačovaného intelektuála, fascinuje ho skutečnost vnímaná co nejostřeji, intenzita prožitku. A jeho protivníky nejsou obyčejní dělníci kolem něj, kteří alespoň někdy dovedou projevit špetku soucitu a trochu zdravého rozumu.

O to větší silou působí, když Zábrana promluví sám za sebe v závěru povídky Psovod Gerža. Proklíná tam všechny „psovody“, kteří na úkor druhých šplhají systémem vzhůru. Jinak ale zůstává věrný roli zapisovatele.

Nabízejí se zajímavé paralely s literáty, s nimiž se ve svém dělnickém období poznal. Byl to Josef Škvorecký – však také stavba dialogů u některých povídek Škvoreckého připomene. Bylo by zajímavé zjistit, kdo z nich použil takovouto hovorovou autentičnost jako první. Zábranovým blízkým přítelem se stal Josef Jedlička, který sám sebe definoval jako pozorovatele s „estetikou policajta“. A konečně je tady Bohumil Hrabal, s nímž Zábranu spojuje právě zájem o dělnické prostředí. Ovšem s významným rozdílem – Hrabal krutost míst a příběhů estetizuje. (Připomenutím těchto tří souvislostí navazuji na doslov k vydávané knize, jehož autorem je Jan Šulc.)

Ve srovnání s literárními kolegy měl Zábrana štěstí i smůlu zároveň. Po několika letech v Ringhofrárně a ve smaltovně se stal překladatelem z povolání, aby se ukryl v relativním závětří služebné literární profese. Překládání ovšem zároveň odčerpávalo jeho tvůrčí energii, takže po třech dokončených sbírkách poezie publikovaných v šedesátých letech už další básnické celky zůstaly torzem a povídky byly vůbec zapomenuty. Na světlo světa se vynořily ve dvou dávkách až po autorově smrti. Doslov k nynějšímu vydání uvádí, že ani o prvních sedmi, které vyšly před devatenácti lety, ani o šesti dalších, jež nynější vydání obohatily, autorovi nejbližší nevěděli.

Některé jsou konstrukčně vystavěné a stylisticky dotažené, jiné představují spíše náčrty nebo zlomky. Nicméně se dobře doplňují. V obsáhlém doslovu jsou uvedeny i ukázky dobové budovatelské poezie věnované pohraničníkům. Tvoří výmluvný protiklad k Zábranovým textům a vysvětlují Zábranovu spisovatelskou izolaci, jeho působení v anonymitě, v pozici partyzánského autora – amatéra. Rozdíl mezi jeho tvorbou a tím, co tehdejší oficialita považovala za literární kvalitu, vypadá až neuvěřitelně.

Jan Zábrana na snímku z roku 1952

Jan Zábrana na snímku z roku 1952

FOTO: ČTK

Vybavuji si dojem, který vyvolalo vydání prvních povídek v Atlantisu v roce 1993 (Sedm povídek). Zábranovy texty tehdy působily neobvykle intenzivně. Zdálo se, že jsou až příliš „silné“, ne snad z touhy šokovat, ale neuhýbavostí autorova pohledu, silou sdělení. A také zvláštní srovnaností s osudem. Zábranovi šlo jistě především o literaturu, polemika s režimem je v nich ale obsažena tím drtivěji. Nevyvolaly takovou literární senzaci jako jeho deníky (Celý život, 1992), prosycené zlomeným přiznáním, že nenáviděný systém je příliš silný, než aby s ním člověk něco zmohl. Obávám se, že v denících si tehdejší čtenáři hledali kultivovaně vyslovenou omluvu pro vlastní přežívání v režimu… Zato ve svých povídkách je Zábrana boxer na počátku utkání. Nastoupil proti soupeři jiné váhové kategorie, ovšem pořád ještě dokáže vykrývat rány, nebo si to aspoň myslí.

Hrdinové Zábranových povídek si chtějí zachovat minimální dávku osobní svobody. I kdyby jen tím způsobem, že čachrují, hrají karty, sázejí a pohybují se v podivných partičkách. Jeho texty zkrátka nevyprávějí o odboji, ale o obyčejné snaze zůstat sebou samým, která v totalitním systému něco znamená, i kdyby nikam dál nepostoupila.

Je otázka, jestli by si Zábrana přál své mnohdy nedotažené povídky vydat. Neměly zůstat v zapomenutí jeho skříně? Nejjednodušší by bylo obvinit překladatelskou lopotu, do níž se z existenčních důvodů ponořil. Ovšem Zábrana se jako básník pokoušel dokončit větší poetické celky ještě v sedmdesátých letech. Padla snad jeho próza na vrub postupného uzavírání kompromisů se sebou samým, o kterém Zábrana v denících mnohokrát na různý způsob píše?

Když si představím Zábranu nakupujícího v centru Nový Smíchov, je to vidina ironická, ale k pocitu zadostiučinění má daleko. Kdo ví, jak by dnešní rejdění konzumu na místě své někdejší fabriky bral. (Už žádná kurevská zima, podle názvu povídky, ale stálé, nekonečné vlaho nákupních „galerií“…) Možná ne jako vítězství rozumu nad ideologií, ale jako další etapu „zglajchšaltování všeho a všech“, o němž v denících hořce psal. Jinou podobu vykořisťování lidského nitra, které pro něj představovalo celoživotní téma. Jako další působiště demagogů, kteří vždy chtějí rozhodovat za druhé, a vždy kvůli sobě. A třeba by dal před Novým Smíchovem přednost nálevnám v podskalských ulicích, kde se ještě dají najít podniky jako ten z povídky Peklo peněz.