Článek
Mladý vyčuránek, jenž je ztělesněním průměrnosti a zároveň chorobné ctižádosti, toho sice sám nikdy moc nedokázal, ale své pero má vždy ostře nabroušené a cíl nad slunce jasnější: Chce napsat knihu o záhadném, polozapomenutém, téměř slepém malíři Kaminském, u něhož pevně doufá, že brzy zemře, protože smrt je pro budoucí bestseller nejlepší reklamou. Slávu je si třeba patřičně načasovat. Nejprve jsem přemýšlel o polemice, útoku na známého malíře nebo na nějaký výtvarný směr, na mysli mi tanulo zničení fotorealismu, pak obrana fotorealismu, ale najednou vyšel fotorealismus z módy. Proč nenapsat životopis? Rozhodoval jsem se mezi Balthusem, Lucianem Freudem a Kaminským.
Přičemž Kaminski se ukáže jako ideální volba, protože jeho slepota zadělává na tzv. háelpéčko, tedy hluboce lidský příběh, jak se v novinářském žargonu říká. Navíc Kaminski je umělec, jehož učil sám Matisse, jeho obrazy obdivoval a kupoval Picasso a pěstounem byl básník Richard Rieming.
Sebastian Zöllner si tedy vyhrne rukávy a dá se do práce, vyrobí nějaké ty nutné rešerše, sejde se s několika lidmi, kteří Kaminského znali, nahraje si jejich zmatená vyprávění a vydá se za umělcem do hor.
V tomto bodě se naplno rozehrává tradiční koncert německé literární hvězdy Daniela Kehlmanna. Jeho psaní má nejen střídmý švih, ale pevně se v něm drží za ruce komedie s tragédií, ironická švanda s politováníhodnými postavami, k nimž nakonec nepatří slepec, ale splasklá bublina jménem Zöllner.
Děj je hodně předvídatelný, ale o něj v knize příliš nejde. Jejími nejsilnějšími částmi jsou groteskní situace zasazené do prostředí načančaných galerií či bláznivá cesta, na niž se vydává zcela omámený mladík spolu s nečekaně protřelým starcem. Holobrádek tu dostává kapky, nebo spíš životní lekce v manipulaci s lidmi, které jsou nejen k popukání, ale taky k poplakání. Rozpřáhnul jsem ruce. Vonělo to chaluhami, vítr byl velmi silný. Takže se slavným nestanu. Nevyjde žádná kniha, nedostanu žádné místo. Už nemám byt, nemám peníze. Nevěděl jsem, kam jít. Zhluboka jsem se nadechl. Proč mi je tak lehko?
Daniel Kehlmann
Román Já a Kaminski, třetí kniha mnichovského rodáka žijícího ve Vídni, byl velmi kladně přijat jak německou kritikou, tak především čtenáři. Téma zdánlivě nepřitažlivé – kulturní kritika a moderní malířství – a do něj vsazená existenciální rozbuška mezi nehorázností mládí a protřelostí stáří by se u jiného autora mohly velmi lehce proměnit ve snobárnu pro pár sečtělých, ale tomu se Kehlmann úspěšně ubránil kombinací humoru, lehkosti a občasného zamrazení. Vznikla tak břitká, vtipná a zároveň noblesní literatura, jejíž obdoba v našem kontextu zcela chybí.
Autorovy prózy jsou poučené a jistě také založené na obsáhlých rešerších nejen z oblasti přírodních věd, archivnictví či filosofie – v románu Vyměřování světa, který ho proslavil v globálním měřítku, zpracovává osudy Alexandra von Humboldta a matematika Carla Friedricha Gausse, přičemž je text plný narážek na německou a světovou literaturu včetně díla Franze Kafky.
Ale i přes tuto poučenost jsou Kehlmannovy texty vždy zcela srozumitelné, postavy tu nešustí nastudovaným papírem a není na nich znát autorovo otlačené pozadí z věčného vysedávání po knihovnách. Naopak, jsou zcela uvěřitelné, živočišné, zábavné i tragické.
Bezesporu právě pro to všechno patří ani ne čtyřicetiletý autor už dnes společně se dvěma nejúspěšnějšími současnými německými autory Günterem Grassem a Bernhardem Schlinkem ke zlatému fondu literatury našich západních sousedů. I když se tak stalo navzdory faktu, že z jeho knih vane osvěžující Kaminského krédo, že důležitost není důležitá.