Proč nám připadá období první světové války z dnešního pohledu tak fascinující?

Byl to první konflikt, kde byla coby rozhodující faktor využita technika. Děsivě účinná technika. Poprvé tak lidstvo otevřelo Pandořinu skříňku a dosud se mu nepovedlo zabouchnout její dvířka. Byla to právě první světová válka, během níž vzaly za své myšlenky humanity – idea lidskosti byla zničena. Umělce však tento konflikt zároveň láká tím, jak snadné bylo určit si nepřítele, záleželo jen na tom, na které straně barikády jste stáli. Dnes máme s takovým jednoznačným odsudkem potíže. Kdo je pro západní civilizaci největší hrozbou? Imigranti? Írán? Expanzivní čínská ekonomika?

Předtím, než jste se začal živit psaním, jste pracoval jako vězeňský učitel. Je to třeba na Šedých duších nějak poznat?

Pro spisovatele je důležité čerpat ze všech zkušeností a prožitků, které mu život nabízí. Někdo je možná schopný tvořit mistrovská díla a žít přitom zcela v izolaci, ale to rozhodně není můj případ.

Bez své vězeňské zkušenosti bych zrovna Šedé duše nikdy nenapsal. To až osobní rozhovory s vězni mi dodaly pokoru, se kterou pohlížím na relativitu lidské viny. V životě každého z nás se prolínají různé vlivy. Nedá se s určitostí říct, co se na nás v dalších letech projeví pozitivně a co ne. Stejně jako nikdo z nás není ani jen černý, ani jen bílý, všichni jsme takoví šedí.

Samotný nápad na Šedé duše ke mně ale přišel mnohem jednodušeji – inspiroval jsem se jednou malbou. Vyvolala ve mně asociaci: viděl jsem najednou před sebou zmrzlý kanál a v něm mrtvé tělo malého, nevinného děvčátka. Začal jsem se zajímat, jak se jí něco takového mohlo přihodit. Malířská plátna jsou výbornými spouštěči autorské imaginace.

Proč?

Kniha nebo hudební skladba má začátek a konec. Stojí vás námahu a čas, abyste se s nimi sžili. Obrazy však v mysli vytvářejí nárazový vjem. Aten pak spouští celou řadu asociací, nápadů, postřehů. Mimořádné je také to, že při pozorování malby nebo sochy v muzeu hledíte na originál, můžete se dotknout míst, kterých se dotýkaly umělcovy prsty. Tedy asi by se to nemělo, hlídací systémy jsou už dnes docela propracované, ale kdo by to občas nechtěl zkusit?

V Šedých duších představujete válku hlavně skrz mužské vidění. Ženy jsou zde pasivními oběťmi, anděly, kteří pro jistotu brzy umírají…

V mém románu tak skutečně vystupují. Do světa mužských hrdinů přinášejí světlo a naději. Když pak odejdou, zůstane jen zoufalství. Osobně považuji ženy za mnohem inteligentnější než muže – jsou racionálnější, nepodléhají tolik emocím, nemají takové sklony k impulzivnosti. Mimochodem když jsem tento názor prezentoval na jedné čtenářské besedě v Sýrii, polovina sálu, kde byli pochopitelně samí muži, znechuceně odešla. Ta druhá zůstala a tvářila se nenápadně souhlasně.

Fakt, že hned několika mužským postavám v Šedých duších zemřou družky v mladém věku, předznamenává, že se hrdinové ze své bolesti nikdy zcela nevzpamatují. Vevnitř okorají. To je silně autobiografický prvek, který jsem do psaní vložil – možnost, že přijdu o ženu nebo dceru, nejdůležitější ženy v mém životě, mě upřímně děsí. Bez nich bych byl studený, necitelný.

Výjimku mezi světicemi tvoří v tomto mém románu jen mladá, tajemná učitelka, která ztratí ve válce snoubence. Svou frustraci ventiluje v tu chvíli jediným možným, zoufalým gestem a sáhne si na život. Celou válku tak pošle do háje.

Fenomén sebevraždy mě fascinuje už mnoho let. Když mi bylo osmnáct, můj blízký přítel se zabil. Nenechal dopis na rozloučenou, nic. Celá ta léta přemýšlím nad jeho motivací. Sebevraha nikdy neodhadnete – jednu chvíli s ním sedíte nad kávou tak jako my dva teď a vzápětí… Znala jste nějakého sebevraha?

Naštěstí ne.

Na jejich jednání je vždycky něco zoufale odvážného.

Philippe Claudel

Philippe Claudel

FOTO: Petr Horník, Právo

Naopak hlavní mužská postava z druhé vaší knihy, která byla přeložena do češtiny a jmenuje se Vnučka pana Linha, lpí na životě velmi houževnatě.

Přijíždí z daleké asijské země do západního města jen se svou malou vnučkou. Právě kvůli ní podstupuje na stará kolena takové úsilí.

Celá novela je velmi nekonkrétní, nedozvíme se, z jaké země pan Linh pochází, do jaké země přijel, v jakém roce se děj odehrává. Není to na škodu?

Příběh stojí na Linhových vzpomínkách a impresích, přesné časové a geografické zařazení není podstatné. Nový svět vnímáme výhradně skrz jeho duši. A pro ni jsou důležité docela jiné věci. Třeba nově navázané přátelství s místním starousedlíkem, se kterým si sice nerozumí, ale jsou schopni setkat se na rovině mnohem intimnější, než jakou představuje jazyk – spojuje je prožité utrpení. Pouto přátelství je v lecčem mnohem křehčí než třeba partnerská láska.

V čem třeba?

Láska prochází určitými stádii. Některá z nich lze předvídat, připravit se na ně. Přátelství je mnohem nevyzpytatelnější. Potřebuje více péče. Vybudovat celoživotní přátelství je mnohem těžší než vybudovat spokojené manželství.

Oba přátelé se často uchylují do vzpomínek, které tvoří ochranný krunýř před nepříjemnou přítomností.

Bez vzpomínek jsou z nás jen zvířata. Když slyšíte třeba výpovědi lidí, kteří přežili koncentrační tábory, často mluví o tom, že jedinou možností, jak si uchovat alespoň zbytky zdravého rozumu, bylo uchylovat se ke vzpomínkám na příjemné dny. Vyprávěli si o svých oblíbených vůních, zamilovaných operách nebo se dělili o docela všední historky. Schopnost člověka vyvolat pel minulých dní je úžasná. I když pochopitelně nežiju v podobně vypjaté situaci, sám do vnitřního světa vzpomínek utíkám vždy, když se cítím zle.

Je to možná právě důraz na smyslové, hlavně vizuální a sluchové vjemy, které mě navedly k tomu, že by z Vnučky byl zajímavý scénář. Nezamýšlel jste látku původně zpracovat coby film?

Původní nápad mířil bez zaváhání k novele. Zkoušel jsem sice knihu později adaptovat, ale nebyl jsem s výsledkem spokojený. Nejspíš se k tomu ještě někdy v budoucnu vrátím. Psát scénáře podle vlastních věcí je komplikovaná záležitost.

Šedé duše jste do podoby scénáře přece sám převedl.

Ale aspoň režii jsem přenechal svému příteli, jehož obrazovému cítění velmi věřím. Vznikl tak docela pozoruhodný film. Ačkoli se odehrává během konce první světové války, neuvidíte tam ani jednu bitvu, ani žádné bojiště. Celé je to velmi komorní a pochmurné. Jen si nejsem jistý, jestli jsou dnes diváci na podobný typ filmů ještě zvědaví.

 

Philippe Claudel
Vnučka pana Linha
Přeložila Zora Obstová.
Paseka

obálka Philippe Claudel: Vnučka pana Linha

FOTO: Archív nakladatelství Paseka

Claudel vytváří ve své druhé česky vydané knize důmyslnou miniaturu. Pan Linh, postarší pán z nespecifikované asijské země, v níž matně tušíme Vietnam, přijel se svou malou vnučkou do jakéhosi západního města. Chce pro holčičku zajistit budoucnost, kterou jí rodná vesnice kvůli probíhající válce už nemůže nabídnout.

Společně přebývají v noclehárně s ostatními uprchlíky, pan Linh se několikrát odváží vydat ven – cizí město ho však děsí. Skrz jeho pohledy a imprese tušíme, že nový začátek nebude šťastnější a nadějnější než konec, který nechal kdesi v daleké části světa. Přesazen na podzim života do cizího prostředí postupně fyzicky chřadne, ani energie, kterou mu vlévá vnučka a také nově nabytý přítel, nezaplaší plíživý stesk a vzrůstající touhu vracet se do bezpečného světa vzpomínek a snad v něm i odevzdaně setrvat.

Z filmu Philippa Claudela Tak dlouho tě miluji (2008)...

Z filmu Philippa Claudela Tak dlouho tě miluji (2008)...

FOTO: fotobanka Profimedia

Pan Linh se tak upomíná hlavně na vůně, prach na starých známých cestách a pocit bezpečně ohraničeného prostoru rodné vesnice. Nové prostředí mu nevydává vůni vůbec žádnou a jeho prostor je děsivě rozplizlý, nelogický, chaotický. Schopnost nechat se opájet krásou dávno minulého je tu spolehlivým, ale zároveň nebezpečným anestetikem.

Narůstající napětí mezi vnitřní a vnější realitou graduje závěrečným zvratem. Ochranná bublina, kterou si kolem sebe pan Linh při příjezdu do nového světa vybudoval, splaskne během jediného zatroubení klaksonu. A čtenář zalapá po dechu.