V knize sice pořád všichni někam putují – na vozech, na nichž sedí na domácích židlích, jako kamenné sochy odlomené z nějaké pradávné stavby, jako dráteník zapřažení do kár, na nichž cinkají pánve, nebo na přívozu, který se utrhne a pádí po noční bouřlivé řece –, ale v jejich pohybu je obsažená i strnulá nehybnost, protože se vlastně nikdy nikdo nikam nedostane, tedy nedorazí k cíli, ke světlu, řádu nebo smyslu.

Cormac McCarthy vydal původně knihu Vnější tma v roce 1968.

Cormac McCarthy

FOTO: Archiv , Právo

Sourozenecká dvojice – mladičká Rinthy a její bratr Culla – spolu zplodí dítě, jež pak on pohodí v lese. Proč? Jaký má motiv? Psychologické pozadí jednání postav je jedna z věcí, jíž se nositel Pulitzerovy ceny nezabývá. Jeho hrdinové nejdřív konají a pak to jen lakonicky v nějakém velmi úsporném dialogu okomentují: Cullo… Co je zatraceně. Jenom jsem se chtěla zeptat, kde je… Jenom jsem chtěla vědět, kams ho dal… Do země.

Strohost, drsná lidovost a nahota dialogů je ale v ostrém kontrastu s bohatostí popisů dějů a krajiny obklopující tyto děje a jejich hybatele, jež vykresluje vypravěč, který je sice odtažitý, ale vládne barokně květnatým jazykem a horečnou obrazností génia: A jak tam ležel s tváří přitisknutou k zemi, vzdálenou oblohu proťala modravá linka blesku a vyjevila mu svět tak, jak jej vidí ptačí mládě první prasklinou ve skořápce vajíčka, odhalujíc ze tmy do tmy poslední, letmý a ohavný pohled na onu jeskyni a beztvarou bílou plazmu, zmítající se na bohatém, prapůvodním mechu jako vychrtlý zajíc. Kdyby dítě neplakalo, pokládal by ho za nějakého bezobratlého zplozence, vzešlého z hrůzy vlastního srdce.

Bratr a sestra se po spáchání svého hříchu vydávají, jak jinak, na cestu. Rinthy žene touha objevit své capartě, které ale mezitím v lese našel a kamsi odnesl potulný dráteník, Cullu zase žene Rinthy. A tak jdou a těkají od ničeho k ničemu, aniž by přesně věděli, kam míří, a procházejí přitom očistcem, ve kterém narážejí na stále nové a nové podoby trestu. Culla se dokonce několikrát setká přímo s ďáblem, kterého v knize zastupuje trojice vrahounů a kanibalů, míhajících se krajem jako zlověstné stíny, co vrážejí bez rozpaků nože do těl: …pěst se zvedala v divokém výronu rozervaných střev, dokud se čepel nezarazila o vidlici hrudní kosti a on tam zůstal stát zbaven vnitřností.

Všechny tyto obrazy hrůzy jsou až komicky děsivé a odkazují především na chaos a chlad vesmíru, netečnost přírody k lidským bytostem a nepřítomnost boha, jehož se dráteník ptá, proč nezhasne slunko a nejde pryč, a který mu na to neodpoví, jen mlčí.

Právě proto, že postavy netrpí žádnými psychologickými pochody, že nevíme, kde se v knize vzaly, neospravedlňují se a nikam nesměřují, poskytují nekonečné interpretační pole možností. Někomu dívčina postava připomíná Pannu Marii, někomu oživlého Lazara (bytost, jejíž belhající se tělo bylo příšerným zázrakem vyzvednuto ze země) a sám autor ji popisuje jako nesmělou a napůl pomatenou, a přesto se pohybující v takřka hmatatelném hávu způsobnosti. Často je na čtenářově fantazii i to, zda se s McCarthyho prózou zrovna ocitl v současnosti, zda se náhodou nepropadl na přelom 19. a 20. století, někam do středověku či rovnou do pohádky, v níž žijí čarodějnice v chladných dom cích obrostlých mechem a zarovnaných haldami dřeva ve společnosti krys, co se občas podrbou malou nožičkou.

Stařeny vůbec hrají ve Vnější tmě podstatnou roli. Mají uražené nosy, protože na ně spadla roura od komína, když zvedaly kamna, celý život zabíjejí hady nebo jsou stejně jako Rinthy pomatené a umanutě si cosi bručí pod fousy, ale jako jediné dají dívce kus suchého kukuřičného chleba a prohodí s ní, sice vyšinutých, nicméně přece jen pár slov.

Z filmu Cesta (režie: John Hillcoat, 2009), natočeném podle stejnojmenného románu Cormaca McCarthyho…

Z filmu Cesta (režie: John Hillcoat, 2009), natočeném podle stejnojmenného románu Cormaca McCarthyho…

FOTO: fotobanka Profimedia

Je nasnadě se zeptat, proč by měl člověk takovou knihu vůbec otevřít a číst. Je to ale stejné jako se ptát, proč bychom se měli dívat např. na cykly obrazů Hrůzy války nebo Černé malby Franciska Goyi nebo si číst příběhy Starého zákona či Kafkovy povídky. K McCarthyho knihám může přitahovat nepředvídatelné vnímání reality, jež autor kreslí se zručností skutečného malíře. Ostatně v jednom z mála rozhovorů, jež kdy poskytl, líčil pro Wall Street Journal svou posedlost kreslením v dětství. Kreslil prý přírodní motivy, vodní ptáky a vybuchující sopky a v osmi letech pořádal „pro čest a slávu“ výstavy lokálního významu. Tento talent se z něj podle vlastních slov „kamsi vypařil“, nicméně ona obraznost zůstává v McCarthyho psaní a způsobuje mimo jiné trvalý zájem filmařů o jeho dílo, přestože by se na první pohled mohly romány jako Cesta, Všichni krásní koně či Tahle země není pro starý zdát pro filmové plátno naprosto nevhodné.

Ale filmaři, kteří se do tak riskantního podniku pustili, stejně jako čtenáři, již se odvážili začíst do některé z jeho knih, vědí, že hrůza může obsahovat i krásu. Krásu temnou a přitažlivou, prosáklou krví, v níž je nakonec skryt i ten kýžený smysl. Krásu osamělého, vyběleného a zvětralého hrudního koše, co visel v opuštěném lese jako kostěná ptačí klec.