Měla jste v životě štěstí?

Jak jste na tuhle otázku přišel? Ona je totiž pro mne jako stvořená. Myslím si, že jsem měla štěstí od začátku, hned jak jsem se narodila. Taky když přišel rok sedmatřicet, rok velkých represí, a já měla štěstí, že moje máma přemluvila tátu, aby nečekal, až ho zatknou, aby odjel z Baku, zmizel z očí, protože všichni jeho šéfové už byli ve vězení a na řadě byl on. Takže to bylo první štěstí, opustili jsme Baku směrem na západ, i když to bylo poněkud na sever, do Moskvy.

A za války jsme štěstí měli taky. Otec byl na frontě. Máma pracovala v jedné velké chemičce a měla hrůzu z toho života tam, a tak poslala na ministerstvo žádost, aby ji přeložili zpátky do Baku. Oni nás napřed poslali do Stalingradu, kam jsme přijeli dva měsíce potom, co byl osvobozen. A pak jsme se teprve složitou cestou dostali do našeho cíle. Ale to už mi bylo třináct.

Dalším štěstím bylo, že jsem neztratila otce, kterého jsem měla moc ráda. Z fronty se vrátil nezraněný, ale s otevřenou tuberkulózou. Přijel, ale třetí den mu šla krev z hrtanu. Rodiče předtím trochu váhali, kde zůstaneme žít. A teď zase jeli do Moskvy, aby se tam táta léčil.

Tohle by každý za nějaké velké štěstí nepovažoval.

Víte, štěstí bývá často doprovázeno neštěstím, ale nakonec vždy záleží, jaký si člověk k tomu, co se stane, vytvoří vztah. Štěstí, neštěstí, ale když si člověk pamatuje, co se stalo dobrého, a zapomíná to špatné, tak se mu na světě žije vždycky trochu lépe. Já to špatné odhazuju. Ne že zapomínám, ale nemyslím na to, anebo na to myslím s nějakým odstupem. A pak z toho jsou prózy.

Jak to bylo s tím vaším štěstím dál?

V Moskvě se otec z nemoci dostal. A přišlo další štěstí, že jsem poznala manžela. On se narodil v Rusku, ale byl zároveň československý občan. To bylo zase štěstí v neštěstí, protože musel ze Sovětského svazu odjet a mne odtamtud odvezl taky. A to už šlo opravdu směrem na západ, to byl pravý západ, Československo, tedy v porovnání s Ruskem. I proto, že se v Rusku nic kritického, kromě toho úplně bezvýznamného, neříkalo, tedy mimo vtipů. Tady lidi povídali, co si myslí o Zápotockém nebo o Gottwaldovi, ale v Rusku drželi hubu na pevném zámečku.

Manželova rodina v Rusku žila?

Manželův otec byl za první světové války rakousko-uherský voják, dostal se do ruského zajetí, našel v Rusku lásku a zůstal tam. Ale nikdy se nepřestal hlásit k Čechům a jeho synové také.

Patřím k té sovětské generaci, která si nevybírala, jak by chtěla žít, ale žila životem, kterého se jí dostalo.

Manželovi starší bratři šli do Svobodovy armády a přišli s ní do Prahy. Jeden se pak stal vysokým úředníkem na ministerstvu zahraničního obchodu, ale vyhnul se procesům: byl zrovna obchodním atašé v Brazílii, když se začalo zatýkat, Slánský a tak dále… Odvolali ho zpátky do Prahy, ale on byl natolik chytrý, že se nevrátil.

Manžel byl tehdy malý kluk a řekl otci, že chce taky do Československa. Dlouho rodiče přemlouval. Nakonec souhlasili. V Praze udělal maturitu, jenže pak se vrátil na studia zpět do Moskvy.

Manžel byl vždy člověk, který říká, co si myslí, a jeho českoslovenští kolegové na něj něco politického práskli – a tak ho z moskevské univerzity vyhodili. Ta skupina Čechů, co studovala v Moskvě, odhlasovala, že se nedrží politické linie KSČ, kritizuje, chodí neoholený a já nevím, co ještě. Takže ho poslali zase zpátky do Prahy. Ještě ho vyloučili z partaje, to mu bylo osmnáct, vstoupil do ní v šestnácti. Musel jít pracovat do výroby, do Pragovky.

Mimochodem jedním z těch, co manžela v Moskvě pohřbívali, byl Zdeněk Mlynář, ale potkal se s manželem na ulici ještě před XX. sjezdem a omluvil se mu, že to byla dětská hovadina. Ale on byl jediný!

Jak jste v Praze začínala vy?

V Moskvě jsem pracovala v Ekonomickém výzkumném ústavu Gosplan a můj tamní šéf napsal dopis řediteli Ekonomického ústavu Akademie věd v Praze, že mě doporučuje. Ten si zavolal vedoucího nějakého oddělení, který do jeho ředitelny vstoupil s obrovským úsměvem, to víte, přijela soudružka ze Sovětského svazu… A dal mi dotazník, abych ho doma vyplnila. Doma mi manžel říká: „Víš, kdo to je, co ti dal ten dotazník? To je jeden z těch, co hlasovali, aby mě vyhodili. Určitě tě nevezmou.“ A nevzali.

Ale pan Kaigl, ředitel Ekonomického ústavu, byl velice slušný člověk, na něj nikdy nezapomenu. To bylo zas to štěstí! Šla jsem znovu za ním a on mi řekl: „Ve výzkumném ústavu ministerstva dopravy se teď něco reorganizuje a je tam doktor Hospodka a ten je pověřen zorganizovat nové oddělení. Zavolejte mu.“

To jsem ještě neřekla: já jsem v Gosplanu pracovala na ekonomické regionalizaci Sovětského svazu. To znamenalo plánovat, co se v tom kterém regionu bude dít, jak se mají rozvíjet doprava, průmysl a podobně.

Doktor Hospodka už o mně všechno věděl a že mě bere. Ředitel toho ústavu, nějaký pan Černý, ten se bál. Tak Hospodka počkal, až šel Černý na dovolenou, a podepsal mé přijetí.

Tam jsem pracovala dvanáct let. Rychle jsem se sžila s kolegy. Nikdy jsem se nevytahovala, nikdy jsem netrpěla nostalgií po Sovětském svazu, nikdy jsem tu taky neměla sovětské přátele, jen Čechy, a měli jsme jich hodně. Takže jsem v české společnosti zapustila kořeny.

Mimochodem jedním z těch, co manžela v Moskvě pohřbívali, byl Zdeněk Mlynář, ale potkal se s manželem na ulici ještě před XX. sjezdem a omluvil se mu, že to byla dětská hovadina. Ale on byl jediný!

A vy jste Ruska?

Ne. Maminka byla Židovka, otec Armén. Příbuzní ze všech stran říkali, že je to dobrá kombinace. Když jsem se narodila, měla jsem plnou hlavu vlasů a ruská pověra říká, že to nese štěstí.

Jak to teď vykládám, tak vidím, že vlastně Melounová slupka je kniha o tom, jak se chytá štěstí v neštěstí.

Skončilo vaše štěstí v roce 1968?

Ne. Manžel byl dobrý tlumočník a překladatel, dosti známý. Nějakou dobu po okupaci za ním přišli, aby tlumočil pro bratrská vojska. Nechtěl a vymluvil se na nemoc. Jenže časem už to vypadalo blbě, a tak mi řekl: „Musíme pryč.“ Nechtělo se nám z Československa, ale byla to nutnost. Tak jsme se dostali na ten pro nás nejzápadnější západ, až do Hamburku.

Která z těch zemí, kde jste žila, je pro vás vlastí? Německo?

Pocit vlasti – to je pro mě Baku. Je to zvláštní město, jen když si vezmete bratry Nobely, kteří tam založili ropný průmysl, Baku přitahovalo mezinárodní – v dnešním jazyce – byznysmeny a lovce štěstí. Bylo to bohaté město a zároveň i město kulturní. Jen kolik muzikantů pocházelo z Baku, třeba Rostropovič je také můj krajan.

Před bolševickým převratem v roce 1917 bylo Baku víc otevřené Západu než jiná velká města v carském Rusku. Já jsem z toho samozřejmě nic neměla: buď jsem se ještě nenarodila, anebo jsem byla dítě. Ale už v těch třinácti jsem to cítila. Jsem hrdá, že jsem z Baku. I přes všemožné události, které se tam odehrály později, myslím teď třeba na problémy s Náhorním Karabachem.

S Československem jsem také velice srostla. Příklad: do Prahy jsem poprvé po emigraci přijela v roce 1996. A vyjdu takhle z domu a ten chodník – znáte ty staré pražské chodníky, taková abstraktní mozaika, trošku asfalt, trošku ošlapané pražské dlažby, trošku beton, ještě něco – a já si říkám: „To je krása, to je ten můj pražský chodník.“ Tak to je domov. Špatný chodník a já z něj měla pocit dobrého, příjemného, inteligentního, kulturního, milého vztahu.

Rozlišujete vlast a domov?

Domov je to, kde se dobře cítím. A tady se cítím moc dobře, i když jsem tu dlouho nežila. V Německu mám domov taky, ale nesrostla jsem s ním.

Vždycky jsem se vědomě snažila neztratit svou identitu, ne že bych se stávala Češkou nebo Němkou. Ale s místními lidmi žiju, jejich zájmy, jejich životem, proto o nich vím hodně, a oni mne mají, myslím si, rádi. To je další štěstí.

A Rusko?

Moje maminka Moskvu nenáviděla. Říkávala, že je to hrozné město. A ono opravdu je. Je tam moc těžký život, ta hrubost… Jsem ráda, že už tam nežiju. Asi bych měla říct, že je Rusko moje vlast, ale nemám ten pocit, ačkoliv znám Moskvu velice dobře, studovala jsem na Moskevské univerzitě ekonomickou geografii, byla jsem v různých expedicích po celé zemi a hodně jsem z ní poznala. Samozřejmě jsem vyrostla na ruské kultuře, dostávala jsem ji s mateřským mlékem. Mám moc ráda ruskou literaturu, hudbu, film, ráda čtu, někdy i do rána, současné autory Ulickou, Ščerbakovovou, Tokarevovou. Mám ráda jejich humor.

A když vidím nějaký film z války, vyhrknou mi slzy, mám takový divný pocit soucitu s lidmi té země, kteří za války tak trpěli. Za té války, kterou jsem prožila s nimi. Když si ale vzpomenu na srpen 1968, pak mám dodnes úplně jiné pocity…

K tomu, abych Rusko cítila jako svůj domov, mi chybí nostalgie, tu jsem vůči Rusku nikdy necítila.

Jak doma mluvíte?

Dcera mluví ve své rodině anglicky, syn německy, ale spolu mluví česky, to je jejich mateřština. A s námi oba od malička mluví rusky. V Praze, ale i v Německu, na ulici nebo v obchodě, spolu mluvíme všichni raději česky. Za ruštinu se nějak stydíme dodnes.

Teď jsem četla v Praze ze svých knih německy. To by mě v prvních letech emigrace v Hamburku tedy nenapadlo.