Procházka po filmu: Locarnské stárnutí

Zatím se zdá, že největším tématem už šedinového 62. MFF v Locarnu je - stárnutí. Například na okraji každého druhého švýcarského filmu, pojednávajícího o všemožných problémech naší civilizace, se řeší jedno a to samé - zdravá výživa, barvení vlasů či křečové žíly.

Něžná, těšící i lehce nekorektní Schaubova komedie se točí kolem padesátníků, kteří jsou na skutečné stáří trochu moc švýcarsky udržovaní a opečovávaní - a přesto od začátku do konce naříkají na přízraky ztraceného mládí, paměti či atraktivnosti prvotních pohlavních znaků. U dietních těstovin bez sýra se zdají být dojemní - i v podstatě starší než česky strhaný postkomunistický dědeček.

Filmový režisér Christophe Schaub uvádí svůj snímek na locarnském náměstí Piazza Grande.

FOTO: 62. Festival del film Locarno

Padesátnice Giulia (Corinna Haurfouchová) je právě na cestě na oslavu svých narozenin s přáteli, když si s hrůzou uvědomí, že se pro druhé stala neviditelnou. Nikdo si ji nevšímá, jako by ve svém věku přestala existovat. Vedle světlých okamžiků černého humoru, utahujícího si ze stereotypů mládím posedlé společnosti, či milostné scény těch pokročilých, která skončí tragikomicky masírováním křeče, autoři udílí především chytré a těšící rady.

Ukazují, jak vzdorovat stárnutí otrlým humorem, aby vás druzí nelitovali. Že nejlepším lékem je být milován. Že byste se měli ptát vlastních dětí co nosit, abyste nebyli k smíchu. A vyhýbat se těm, kteří „své auto“ pyšně opravují plastikami - či vám dávají k narozeninám poukázky do lázní. Jde o milou dojemnou komedii, již si snadno domyslíte. Pečliví Švýcaři, zvládající všechna rizika moderní civilizace, od pojišťovnictví, přes bankovnictví až po léčiva, se mohou z fleku pustit do dobytí posledního problému dnešní doby - stáří.

Projekce na locarnské náměstí Piazza Grande ve švýcarském Ticinu jsou zážitkem bez ohledu na počasí.

FOTO: 62. Festival del film Locarno

Kinematografie nám o stáří prozrazuje ještě něco jiného než jenom dojemné neurotiky postupujících let. „Co to s tebou dělá, když chodíš do kina a všímáš si, jak zestárli oblíbení herci tvého mládí? Nebo když vejde ve známost, že zemřeli?,“ ptá se ve filmu Haurfouchová slavného Wendersova anděla Bruna Ganze. A on odpovídá: „Nechodím radši do kina.“

Filmový obraz uchovává nejen podobu lidí, kteří mezi námi nejsou, stejně jako připomíná bolestné plynutí času, které nás stejně dostihne. Po zimě přijde další zima, pak další zima, až se čas mezi nimi začne zkracovat, že ani „nestačíte zasít, natož sklidit“.

Nostalgickou figuru stárnutí jsme v Locarnu viděli v krátkometrážním filmu Jean-Louise Porcheta Simoniny oči (Les yeux de Simone) - poctě organizátoru filmového klubu v Pontaliers Pierru Blondeauovi, který s manželkou pokračuje v padesátiletém klubovém úsilí i v době, kdy už dávno oslepnul. Jeho Simone s ním sedí v kině a přeříkává mu obraz šeptem do ucha. Je to film o dvou láskách po padesáti letech - k ženě i k filmu.

Irene Jacobova v Locarnu.

FOTO: 62. Festival del film Locarno

V ciné-clubu v Pontaliers dávají zrovna KieślowskéhoTři barvy: červená a na projekci je pozvaná herečka Irene Jacobová. V okamžiku kdy vklouzne do setmělého sálu, na plátně se zjeví scéna, v níž osamocený misantrop Soudce (Jean-Louis Trintignant) říká její Valentině, že až jí bude padesát a otočí se, bude šťastná. Neboť vedle sebe uvidí někoho, kdo ji miluje.

Těžko říct, jestli čtyřicátnice Jacobová je už takhle šťastná. Dnešní celebrita ve zralých letech ale nemá ten „kieślowsky“ roztomilý, nevinný kukuč, ačkoliv stále mrká sladce očima. Před námi stojí žena, která poznala úspěch a ví, jak se má profesionálně reprezentovat, jakou má cenu a co od ní požaduje showbyznys. U diváků má hned úspěch, stačí jen zvednout ruku, a všichni se chvějou.

Obdivujete jí, ale zároveň z téhle konfrontace věků jde najednou mnohem větší a podivnější hrůza než tomu bylo v případě Schaubovy limonády - a to samozřejmě nejen ze stárnutí.