Hlavní obsah

Na začátku každé posedlosti je rozkoš, říká Jitka Rudolfová. Její film bude soutěžit ve Varech

Novinky, Lucie Sieglová

„Stane se, že nemáme v hlavní soutěži žádný český snímek, protože se neurodí. Letos máme dva, protože se urodilo,“ řekl na tiskové konferenci k 49. ročníku karlovarského filmového festivalu jeho prezident Jiří Bartoška. K oné úrodě přispěla také režisérka a scenáristka Jitka Rudolfová, jejíž snímek Rozkoš bude soutěžit v sekci Na východ od Západu.

Upoutávka na film RozkošVideo: CinemArt

 
Článek

Hlavní hrdinkou filmu je Milena (hraje ji Jana Plodková), jež touží po pevném vztahu se svým… přítelem? Kamarádem? V podstatě cizím člověkem, který o ni nestojí? Jejich komunikace je omezena na esemesky (ty jsou promítány na plátno, divák je tedy do jejich konverzace jistým způsobem zapojen). Ani Milenini přátelé a kolegové nežijí takový život, jaký by chtěli. Každý má svou vlastní posedlost, obsesi, která se filmem prolíná mnohem více než rozkoš jako taková.

Se slovem rozkoš se prvoplánově pojí pozitivní asociace, ve vašem filmu to tak úplně není, předkládá až komickou posedlost hrdinů. Co vás na takovém tématu zajímá?

Zajímá mě právě to, kdy se ono pozitivní změní v negativní – kdy se člověk stane komickou figurkou, protože něčemu podlehne, aniž by se dokázal racionálně bránit. Na začátku každé posedlosti musela být (veskrze pozitivní) rozkoš.

Foto: CinemArt/Jan Faukner

Režisérka Jitka Rudolfová

Hlavní hrdinové jsou mladí lidé vašeho věku. Můžeme ve filmu najít něco autobiografického? Promítáte obecně do své tvorby vlastní zkušenosti?

Inspirace vlastními zkušenostmi bude ve filmu patrná vždy, ono to asi bez toho jinak nejde. Ale zároveň je to stále jen reálná inspirace, která potřebuje být fiktivně zpracována a to je to, co mě na tvorbě filmu baví. Ale především si myslím, že není vůbec důležité, aby divák věděl, co a do jaké míry je ve filmu autobiografické.

Jak se tedy rodil scénář? Co bylo tím ukazatelem k výslednému příběhu?

Nad námětem filmu jsem začala uvažovat docela těsně po uvedení Zoufalců (absolventský film a zároveň autorčin debut, co se týče celovečerních filmů – pozn. aut.), lákalo mě zpracovat téma originality – zda-li je v dnešní době napodobování vůbec možné být v něčem opravdu originální. Toto téma ve filmu zůstalo, ale ne v oné původní dominantní míře. Důležitý se stal milostný příběh, esemesky a realita, která se nekoná...

Foto: CinemArt

Filmové premiéry

Umělecký ředitel MFF KV Karel Och o vašem filmu řekl, že se „odlišuje od zbytku tuzemské produkce především tím, jak vypadá”. Je toto pro vás coby nejen režisérku, ale také autorku scénáře pochvala?

Samozřejmě. V rámci filmu se vždy snažím, aby šlo o autorskou výpověď, aby na filmu byl vidět nějaký můj osobitý „rukopis“. Tu představu, že film bude určitým způsobem vizuálně stylizovaný, jsem měla již během psaní scénáře – s kameramanem Ferdou Mazurkem i architektem Honzou Novotným jsme si pak, takříkajíc, padli do noty, za což jim moc díky. Ale nemyslím si, že to, jak film „vypadá“, se týká jenom obrazu. Stejně důležitý je následně i zvuk a střih – to všechno jsou právě z onoho autorského pohledu nepostradatelné složky, které tvoří finální tvar.

Pro mě je nepředstavitelné, že bych nebyla přítomna u všech fází vzniku filmu, že bych například nechodila do střižny, až třeba na průběžné sestřihy. A není to nedůvěra ke střihači, je to proto, že pro mě je střižna velmi inspirativním prostředím, kde natočený materiál může vydat nějaké skryté tajemství, se kterým se nepočítalo ani při psaní scénáře, ani při natáčení. Takže musím být u toho! Protože to je to nadšení.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám