U kastelána a spisovatele Evžena Bočka se točila Poslední aristokratka

Bočkova čtyřdílná knížka je mimořádně populární, ale až do návštěvy natáčení jsem si neuměla dost dobře představit, jak by z ní mohl vzniknout film.

„Však také trvalo pět let, než jsme našli k jejímu zfilmování klíč,“ potvrdil mi producent Ondřej Zima fakt, že humor Poslední aristokratky je výrazně literární, je to deník, který si píše devatenáctiletá Marie III., nejmladší z rodu Kostků. Její otec, hrabě Kostka, se po 40 letech vrací do Čech převzít hrad, který byl jeho rodu pětkrát zabaven a nyní pošesté vrácen.

Píše se polovina devadesátých let, zámek není zrovna v nejlepší formě, ale má několik svérázných obyvatel v čele s kastelánem Josefem, který nesnáší změny, hluk a lidi, zejména muflony, jak říká návštěvníkům zámku. Hrabatům Kostkovým sloužil jeho otec, děd i praděd.

„Josef má tudíž pocit, že mu to tu tak trochu patřilo, a najednou mu sem vlítnul někdo, komu hrad patří doopravdy. Tak na sebe s hrabětem trošku narážejí,“ usmívá se z výšky svých více než dvou metrů Martin Pechlát. „Film je hutnější než kniha, zabírá kratší časový úsek, ale charaktery zůstaly. Myslím, že Jirka Vejdělek dokázal při psaní vyhmátnout z postav to nejzajímavější a nejvtipnější a naplnil tím scénář, v němž se pořád něco děje,“ dodává.

V zámku právě dotočili záběr, můžeme tedy vstoupit do sálu zařízeného jen jídelním stolem a židlemi. Zamlžená atmosféra a minimum světla napovídají, že se tu moc nesvítí, oblečení hlavních postav zase o tom, že ani moc netopí.

Jen reflektory kamer snad trochu zahřejí Hynka Čermáka jako hraběte Kostku v čele stolu, Tatianu Vilhelmovou alias jeho americkou manželku, devatenáctiletou Ivonu Stolařovou v roli jejich dcery Marie i kastelána Martina Pechláta, kteří sedí kolem stolu.

„Ty chleby jsou už snědený?“ ptá se jeden z rekvizitářů, a když se mu dostane kladné odpovědi, odnáší talířky s nakousnutými i netknutými chleby se škvarkovou pomazánkou. Dohrály, na jejich místo se blíží talíře s pořádnými porcemi husy, knedlíků a červeného zelí.

Ke stolu přichází Eliška Balzerová jako zámecká kuchařka a uklízečka paní Tichá. V tu chvíli skoro vyprsknu smíchem: herečka, jíž dal nejen Vejdělek role elegantních a veskrze okouzlujících dam, přichází v dost strašné zástěře oblečené přes tepláky, s trvalou na hlavě. Naklání se nad Tatianu Vilhelmovou a ptá se: „Šmakuje?“ Ta přitaká a Hynek Čermák pochvalu doplní: „Zvlášť ta pikantní chuť zelí.“ „Dala jsem tam ořechovku,“ s pýchou praví paní Tichá. Námitku, že po jejím zelí nelze řídit auto, hned odrazí: „Ořechovka nemůže ničemu uškodit. Je na cévy, na zažívání, na játra, jako afrodiziakum i antikoncepce.“

Mladá komtesa Marie špitne, jak to může být zároveň afrodiziakum i antikoncepce, ale paní Tichou z míry nevyvede: „To je věc dávkování, holka.“

Zkouška končí, Jiří Vejdělek dává poslední pokyny hercům, dolaďuje záběr s kameramanem Vladimírem Smutným a pak už se točí naostro.

Důstojný pan kastelán se sakrováním podotkne, že si tu pro rekvizity a kabely není kam sednout, takže k povídání o fenoménu Poslední aristokratka odcházíme do jeho bytu.

„Já to pořád jako bestseller neumím vnímat, vždycky mě překvapí, když přijde od nakladatele přehled, kolik se zase prodalo,“ s úsměvem kroutí hlavou a vypráví, jak se k napsání první humoristické knížky dostal.

„Asi si tím ventiluji seriózní práci kastelána, psaní je moje odvrácená tvář. Když je tu člověk jako já sedmadvacet roků, všechno se to v něm ukládá a pak to musí ven,“ vzpomíná na zrod dnes čtyřdílné knížky, jejíž první náklad byl pouhých 1500 kusů a do současnosti už náklad všech čtyř přesáhl 300 000.

Dozvídám se, že rodina pánů z Kostky je zcela vymyšlená, jediný motiv, o němž Evžen Boček tvrdí, že má základ v realitě, je svatba Heleny Vondráčkové na Kostce: „Když jsem sem v roce 1992 nastupoval a probíral se starými papíry, našel jsem její svatební fotku. Divil jsem se, protože jsem popravdě ani nevěděl, že je vdaná. A řekli mi, že měla ve Strážnici svatbu a sem se přijeli fotit. To se mi uložilo v hlavě a pak to vyplulo. A kníže Schwarzenberg, o němž se v knize mluví, slouží jako protipól chudého hraběte z Kostky.“

Režisér Jiří Vejdělek mi ještě na podzim říkal, že dokud nesežene představitelku Marie podle svých přesných představ, točit nebude, a že to může trvat i hodně dlouho.

„Tak jsme na place!“ zdravím ho. A on na to: „To mi povídejte!“ Na otázku, jak hledal klíč k převedení literárního deníku do dramatického tvaru, odpovídá:

„Hned na začátku jsem si zakázal použít to, co se nabízelo: vnitřní hlas a vypravěče. Řekl jsem si, že bych měl předvést, že jsem filmař a umím to i jinými prostředky. Takže Mariin hlas uslyšíte jen v obraze, mimo něj nikdy.

Základní scenáristický oříšek byl v přetavení literárního humoru do děje, akce a dialogů a v napsání příběhu. Ten jsem hodně postavil kolem hraběte Kostky, což je chlap, kterému házím ve filmu na krk všechno, co je možné, a házím mu pod nohy všechny klacky, které mě napadnou, aby to měl co nejtěžší. Má dceru a manželku a obě vydají za hodně, takže se má co ohánět, aby byly na zámku Kostka spokojené.“

Vracíme se ještě k představitelce Marie Ivoně Stolařové, kterou nakonec režisér našel na základě vlastní výzvy na sociálních sítích. Studentka ostravské konzervatoře stojí před kamerou poprvé, navíc mezi excelentními herci.

„Musí říkat dlouhý špalek textu a u toho jí ještě nakážu, že přesně v tento konkrétní moment na toto konkrétní slovo položí šálek s čajem před jednoho člověka, na další větu další šálek před druhého, pak si prohrábne vlasy – a ještě u toho má vypadat roztomile, vtipně. Zkuste si to doma a uvidíte, že to není legrace.“

Herci se usazují zpět ke stejnému stolu, ale kamera je teď bude zabírat z jiného úhlu. Na tabuli jsou znovu plné talíře a já zírám na Tatianu Vilhelmovou, která si nakládá zelí i kousky husy mezi dva knedlíky! Pak mi to dochází: hraje Američanku, tak si dělá pořádný hamburger a s chutí se do něj zakusuje. A než se scéna nazkouší, je na ní vidět, že v příštích několika letech se téhle pochoutce nejspíš vyhne.

„Kolik už jste těch hamburgerů nakousala?“ ptám se ve chvíli, kdy režisér navrhuje jiné postavení kamery. „Ani nevím. A jak znám Jirku, do večera jich sním ještě hodně,“ připomíná herečka proslulý Vejdělkův perfekcionismus. Vilhelmová s ním i s Eliškou Balzerovou točila naposledy Tátovu volhu, kde hrály dceru a matku stejně jako předtím v Bajgarově Teorii tygra, takže se v krátké době setkávají před kamerou potřetí.

„Herci se na jevišti i před kamerou potkávají, to je normální, ale vím, že nás dvě si diváci asi dost zafixovali. Ale tentokrát nejsme příbuzné, naopak: mezi mojí Američankou s obdivem k lady Dianě a Eliščinou paní Tichou je propastný rozdíl.“

A co ji k Poslední aristokratce nejvíc táhlo? „Těší mě, že se filmuje český autor, který už má své čtenáře a snad bude mít i diváky v kině. A nabízí to i trochu nenápadné osvěty o českých zámcích, o naší zemi, to jsou věci, které jsou pro mě důležité.“

Tatiana odbíhá k hamburgerům a kratičkou pauzu má teď Eliška Balzerová, která přikyvuje, že si roli paní Tiché užívá právě jako protipól k těm předchozím. „’Vždycky jsi byla za mondény, tak dneska si zahraješ venkovskou hospodyni na zámku,‘ zněla nabídka a já jsem tomu velmi ráda. Pracuji s Jirkou už potřetí, to už by těch mondén bylo moc.“

K trvalé ondulaci, o níž kastelán říká, že „má na hlavě květák“, podotýká, že je to práce zdejších maskérek, skutečnou trvalou si udělat nenechala. A k jadrnému jazyku své postavy dodává: „Je to jazyk bodré ženy a zároveň střet kultur: Kostkovi přijedou z Ameriky, kde se naučili češtinu od tatínka, který na její správnost dbal, a najednou přijdou na venkov mezi ,zámecký inventář‘. Mluvíme každý, jak naší postavě zobák narostl.“

Poslední aristokratka bude mít premiéru 24. října.

Může se vám hodit na Zboží.cz: