Hlavní obsah

Spisovatelka Pavla Horáková: Teorie podivnosti je kniha o svobodě

Právo, Štěpán Kučera

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Pavla Horáková (1974) byla dosud známá především jako autorka knih pro děti, překladatelka a novinářka. Nedávno jí však v nakladatelství Argo vyšel první román pro dospělé Teorie podivnosti, který má potenciál stát se literární událostí.

Foto: archiv umělkyně

Pavla Horáková tvrdí, že věci vznikají z myšlenek, a to někdy velmi rychle.

Článek

V jednom rozhovoru jste řekla, že napsat román jste chtěla už jako studentka vysoké školy. Napsala jste ho ale až teď. Proč jste čekala?

Měla jsem troufalou touhu psát, ale ta nebyla ničím podložená. Neměla jsem co říct a ani jsem nevěděla jak. Vzala jsem to oklikou přes studium překladatelství. Jako literární překladatelka jsem vlastně léta přepisovala texty zkušených a uznávaných autorů a nakoukla jim tak do kuchyně víc než při běžném čtení. Když jsem se zaměstnala v anglické redakci Českého rozhlasu, najednou jsem musela psát denně. A navíc anglicky a pro publikum, které o naší zemi nic neví.

To mě naučilo psát srozumitelně, dodržovat rozsah, strukturovat a pointovat. Když jsem pak dostala šanci psát do médií česky, připadala jsem si, jako když létám. Najednou jsem věděla jak a díky pokročilejšímu věku i co. Tak jsem usedla a během tří let napsala detektivní románovou trilogii pro děti a dospívající. Zároveň jsem měla počítač plný poznámek, které jsem si shromažďovala už od studií. Napsat Teorii podivnosti už byla jenom otázka sicflajše.

Hlavní hrdinka Ada pracuje v Ústavu mezioborových studií člověka, což je působivá literární metafora. Ale v budově, kam jste Ústav situovala, předtím doopravdy působila podobně podivuhodná vědecká instituce... Můžete o ní říct něco víc?

Když jsem bývalé Borůvkovo sanatorium poprvé navštívila jako novinářka, sídlila v něm kromě nakladatelství Academia i některá pracoviště Fakulty humanitních studií. Mezi nimi i Laboratoř mezidruhové komunikace. Tehdy tam zrovna probíhal výzkum s mluvícími papoušky. S pracovníky laboratoře jsem o tom natáčela rozhovor pro anglické vysílání. Když jsem si nahrávala štěbetání ptáků, jeden mě pozdravil: Ahoj, papoušku.

O tři patra výš jsem natáčela rozhovor s antropologem, který zkoumal, jak se mění atraktivita žen v průběhu menstruačního cyklu. Když jsem se rozhodla, že má vypravěčka bude humanitní vědkyně, hned jsem ji v duchu viděla právě v téhle budově na magistrále.

A to jsem tenkrát ještě netušila, jak pohnutou historii – a budoucnost – má. Většinu výzkumů, které tam v románu probíhají, jsem si vymyslela, ale zrovna tyhle dva mi přišly dostatečně podivuhodné, tak jsem je přiřadila k těm fiktivním.

Stávalo se vám, že původně fiktivní výzkumy a teorie potvrdila i oficiální věda mimo váš románový svět? Třeba Adina teorie o tom, že ve společnostech s tradicí formalizovaných pokrývek hlavy se víc válčí, mi připomíná teorii psychologa Philipa Zimbarda, že než jdou lidé páchat násilí, odosobní se nějakým převlekem, ať už jsou to válečné barvy indiánů nebo uniformy dozorců...

Zimbarda nemám načteného, ale nepřekvapuje mě to. Účelem uniformy, ale i lidového kroje je mimo jiné viditelně rozdělit lidi na našince a cizince. Vojenské čepice a přilby někdy až legračně napodobují druhotné pohlavní znaky zvířecích samců. Adina teorie o pokrývkách hlavy platí i u civilistů. Všichni víme, jakou pověst mají řidiči čepičáři.

Je pozoruhodné, že západní svět po sobě přestal střílet zhruba ve stejné době, kdy muži hromadně odložili klobouky a ženy šátky. Když se před lety válčilo v Afghánistánu, zaujaly mě zvláštní čapky tamních ozbrojenců. Zaměřila jsem se na právě zuřící konflikty po světě a všude byla pokrývka hlavy pevnou součástí oděvu. Skoro jako kdyby čepice fungovala jako dekl, skrz který do hlavy neprojde střízlivý rozum. Kauzalita by se jistě dokazovala těžko, ale korelace je očividná.

Konečně jsem si přiznala, že zřejmě začínám konvertovat k magickému myšlení, řekne si v jednu chvíli Ada. Co je pro vás magie v dnešním světě, kde kvantová fyzika prokazuje magickou tezi, že skutečnost vzniká pozorováním?

Život je mnohem zábavnější, když přistoupím na to, že věci mezi nebem a zemí a všelijaké podivné shody náhod nejsou nějaké abnormality, nýbrž zákonitosti. Svět je plný zázraků, a čím méně o tom pochybuju, tím víc jich zažívám. Když přijmu plnou zodpovědnost za to, co se kolem mě děje, cítím se mnohem svobodněji, než když se spokojím s tím, že jsem vržena do světa, na který nemám žádný vliv.

Píše se, že bůh stvořil člověka k obrazu svému – to znamená jako stvořitele. Sedm miliard lidí denně znovu tvoří a přetváří svět. Věci skutečně vznikají z myšlenek, a to někdy velmi rychle. Třeba příhoda s vyčarováním zmrzliny, které Ada přihlíží, se mi skutečně stala.

Z české literatury máte ráda Jana Křesadla a Stanislava Komárka, což se odráží i ve vašem vlastním psaní. Co je vám na jejich literárních světech blízké?

Mám ráda, když mě autor vysoce převyšuje erudicí a intelektem a kromě požitku z příběhu mě trochu přivzdělává. Mám radost z každého nového slova, které si při četbě těch dvou musím dohledat, a z každé narážky, kterou se mi podaří rozluštit. Baví mě, že jejich psaní není protrpěné a sebestředné, ale lehké a hravé, jako kdyby vzniklo jen tak mimochodem, když si chtěli po práci odpočinout.

Marnotratně vedle sebe sázejí vtipy, hříčky a zápletky, z nichž jedna každá by jinému spisovateli vystačila na celou knihu. Směju se nahlas, tetelím se radostí z toho ducha utrženého ze řetězu a zároveň se cítím zahanbená vším tím, co mi v jejich textech zůstává skryto.

Nedávno vyšla také kniha Zum Befehl, pane lajtnant, ve které jste s Jiřím Kamenem shromáždili paměti, deníky a dopisy českých vojáků v první světové válce. Kdyby si ty dokumenty pročetla vaše románová Ada, našla by v nich také nějakou podivnou teorii, strukturu, která je povrchnímu čtení skrytá?

Nejvíc by asi přemýšlela o tom, že samotná válka je největší podivnost. Najednou vypukne hromadná psychóza, kterou si nějak vynutí kolektivní nevědomí. Na druhou stranu jsou takové katastrofy nějak v řádu věcí, jako jsou lesní požáry součástí ekosystému.

Lidová moudrost praví, že chalupa musí každých deset let vyhořet, aby se hospodářství dařilo. Jakkoli jsou války zrůdné, iracionální a zlé, lidstvo po nich udělá – například v technologiích – kvantový skok. Dál by Ada přemýšlela, proč se lidé tomu zlu nepostavili. Jednotlivé odpírače by jistě exemplárně potrestali, ale co kdyby odmítli narukovat všichni? Uvažovala by o tom, jak těžké je vystoupit ze systému, přestože vás posílá na smrt. Ona sama si včas uvědomila, že se ji systém snaží pomalu uvařit zaživa jako příslovečnou žábu, a vyvázala se z něj. A svým vlastním způsobem to udělají i ostatní hlavní postavy. V tomto smyslu je Teorie podivnosti kniha o svobodě. Žasnu, pro kolik lidí je svoboda vlastně břemenem. Neumějí ji dát sobě a nepřejí ji ostatním.

Může se Vám hodit na službě Firmy.cz:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám