Článek
Ronovského malířství tíhnoucí k monumentalitě, ale současně lidsky procítěné, oslovilo od 60. až do 90. let řadu vynikajících architektů, kteří se rozhodli právě jeho díly ozdobit interiéry svých nově projektovaných budov.
Jeden z nejslavnějších Ronovského cyklů dodnes zdobí vestibul České televize na Kavčích horách. Výstava však představuje návrhy, z nichž většina nakonec nebyla z nejrůznějších důvodů realizována. Pro Kulturní dům v Teplicích autor navrhl sérii obrazů s názvem Život mé rodiny. Podobné dílo měl mít i pražský Hilton.
Pro ČVUT v Praze se plánovaly obrazy studentů sedících na schodech s názvem Schodiště. Rozsáhlý symbolický cyklus o propojení generací navrhnul Ronovský pro interiéry Sněmovny České republiky. Z toho všeho najdeme na výstavě jen skici a projekty.
Člověk jako základní měřítko tvorby
Naštěstí malíř svým představám dával vždy konkrétní podobu, takže výtvarné návrhy dostávaly formu hotových maleb, byť ve zmenšeném měřítku. Jejich komorní formát se nyní velmi dobře hodí pro prostory klatovské galerie. Projekty tu jsou vystaveny nikoliv jako studie, ale jako klasické závěsné obrazy.
Témata jsou u Ronovského vždy osobní a často jejich dějovou osu tvoří dva základní protipóly: mládí a stáří, radost a bolest, narození a smrt, bezstarostnost a zármutek. V obrazech najdeme jen několik málo rekvizit, jako třeba nemocniční stolek se skleničkami na čaj nebo velké hospodské stoly s židlemi.
Také prostor, kde se scény odehrávají, není nijak rozsáhlý - svojí redukcí připomene malé divadelní jeviště. Kompozice zaplňují pouze figury, dokonale technicky zvládnuté. Člověk a jeho velikost je základním měřítkem autorovy imaginace.
Od Piera della Francesca k Fellinimu
Ronovského výtvarný svět je plný dojetí, soucitu i nostalgie. Děje mezi postavami připomenou renesanční kompozice Svaté konverzace - kde svatí, kteří spolu vedou dialog, jsou ve skutečnosti hluboce ponořeni sami do sebe. Téměř na každém druhém obraze se mihne jako stín sehnutá stařena, zemřelá malířova matka. Její smrt vypadá jako velké kompozice starých mistrů věnovaných oplakávání a pohřbívání Krista.
Vztah k minulosti je pro Ronovského alfa a omega tvorby. Poučen uměním od kubismu až po novou figuraci, měl vždy před očima odkaz italské renesance, Belliniho, Veronese, Michelangela, Mantegnu či Piera della Francesca. Použil jejich monumentální formu i řeč těla a gest k vyjádření obyčejných lidských příběhů dneška.
Jednu z nejlepších recenzí na Ronovského tvorbu napsal kdysi spisovatel Bohumil Hrabal a nese výstižný název Od Piera della Francesca k Fellinimu. Rozměr Ronovského vidění světa má opravdu stejně tak blízko k renesanci, jako k symbolickým snímkům velkého režiséra italského neorealismu. Současná výstava v Klatovech je toho dokladem.
František Ronovský
Cesty k monumentalitě
Galerie U Bílého jednorožce, Klatovy, 25. července - 19. září
Galerie umění, Karlovy Vary, 1. října - 7. listopadu
Katalog výstavy Jan Kříž