Před šesti roky jste získala Českého lva za hlavní roli v historickém filmu Protektor, letos jste nominovaná za Ztraceni v Mnichově. Ten se sice odehrává v současnosti, ale k historii odkazuje. Tak mě napadá: měla jste ráda dějepis?

Musím říct, že mě dějepis nikdy nebavil. Ve škole jsme se museli drtit hlavně data. Chápu, že byla důležitá a týkala se významných událostí, ale mě jako mladou holku to moc nezajímalo a byl to pro mě trest. Zřejmě jsem potřebovala spíš vysvětlit historické souvislosti než umět nazpaměť letopočty.

O to víc jsem ráda, když můžu točit film, který se v historii odehrává. Je to pak moje vlastní touha se něco o té době dozvědět. Z doby, kdy se točil Protektor, mám doteď haldy knih o tom období. Životopisy herců, hereček, historické knihy a příběhy. Moc mě bavilo je číst, udělat si vlastní úsudek. Zejména o tom, jak lidi mohli žít v takové době. Protože to je pro mě nepředstavitelné.

V čem?

V tom čelit denně takovému zlu a nebezpečí, jaké představuje válka. Dnes už to v Evropě, zdá se, začíná čpět taky, ale u nás pořád žijeme v relativním míru a nikdo z nás by nerad proměnil svůj život ve strach. To si ani představovat nechci. Držet hubu a krok, aby člověk přežil, to mě děsí. Ovšem film přináší bezpečnou iluzi. Pokud mohu být součástí historie ve filmu, to mě baví.

Ztraceni v Mnichově byla touha Petra Zelenky zaobírat se mnichovskou dohodou z českého pohledu, tedy s nadsázkou. Bavilo mě, jak to Petr napsal a zrežíroval. Při natáčení jsem si velmi užívala celkovou náladu a atmosféru, protože jsem po dlouhé době hrála komickou a zábavnou postavu herečky, která předstírá, že umí francouzsky, a vlastně neumí nic. Bavilo nás hledat formu, aby to působilo jako francouzština, a přitom nebyla. Tím, že jsem se kdysi francouzsky učila, bylo pro mě jednodušší ten jazyk komolit.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

A černou paruku jste si taky užila?

Taky, protože mě baví vypadat jinak, baví mě měnit vizáž.

Vaše letošní nominace má ale velmi silnou konkurenci, nemyslíte?

Mně to na jednu stranu přijde až absurdní, že jsem nominovaná. Ztraceni v Mnichově má velkou váhu jako film, ale svou postavu nevnímám jako hlavní. Jsem malý kousek jakéhosi strojku. Velmi si nominace vážím a mám z ní velkou radost, ale kdyby se náhodou akademie zbláznila, což věřím, že se nestane, a nedala cenu paní Mihulové, tak bych si pro ni snad ani nedošla, protože bych se styděla.

Přece jen existují lidé, kteří umějí okolí pěkně vysávat, a na ty si dávám pozor.

Že by to nedostala ona, je pro mě nemyslitelné. Opakuju, že jsem potěšena svou nominací, ten večer si užiju, ale že bych si letos kladla za cíl odnést si Lva, to opravdu ne.

Co říkáte konkurenčnímu filmu Domácí péče, za který je nominovaná Alena Mihulová?

Po dlouhé době film, co jsem si užila. Plakala jsem a smála se, šly ze mě normální emoce, které by měly k filmu patřit. Bylo to čisté a paní Mihulová mě okouzlila.

Ale i nominace Marthy Issové za Pohádku Sedmero krkavců je milá.

To je krásná pohádka! Martha je v ní úplně k sežrání.

I když celou dobu skoro nemluví.

O to víc. Není jednoduché udržet pozornost diváka, když se ve filmu nemluví.

Jste tedy v dobré společnosti.

A to mě velmi těší.

Film Ztraceni v Mnichově letos získal 15 nominací na Českého lva. Za hlavní ženský herecký výkon byla nominována i Jana Plodková, na snímku s režisérem snímku Janem Zelenkou.

Film Ztraceni v Mnichově letos získal 15 nominací na Českého lva. Za hlavní ženský herecký výkon byla nominována i Jana Plodková, na snímku s režisérem snímku Petrem Zelenkou.

FOTO: Falcon

Pokud jste nominovaná, připravujete si řeč?

Nepřipravuju. Ani nejsem nervózní. Každá nominace mě pokaždé potěšila. Vyšla u Protektora, kde jsem třeba vítězství ani nečekala.

Neříkejte! Vážně ne?

Mně to tehdy nějak nepřišlo. Byla jsem hotová už jen z nominace. Proto mě velmi překvapilo, když mě vyhlásili. Nic jsem si nepřipravovala. A na vás se taky nepřipravuju, když jdu na rozhovor. Mám ráda, pokud vše přirozeně plyne bez plánů.

A co módní přípravy? Nejste zrovna tuctový typ, takže móda vás evidentně baví.

V této oblasti se připravuju, asi jako každá herečka, která se chystá na Lvy. Ne že bych se krášlila celý den u zrcadla, ale mám skvělou kamarádku, která mě přijde učesat a namalovat, protože já se zas tak hezky nalíčit neumím. Navíc díky tomu spolu strávíme hezký čas.

Šaty si vybírám předem, protože musejí dobře sedět. Vybírám si takové, které jsou pro mě zábavné. Nejsem úplně uniformní typ a akcí jako Český lev u nás není zase tolik, takže si to chci užít se vším všudy.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Když ráda necháváte vše plynout, jak tedy prožíváte den premiéry v divadle? Někteří vaši kolegové jsou v ten den úplně paralyzovaní!

Divadlo je zcela jiná kategorie. Já bych zrovna premiéry v divadle zrušila a rovnou bych jela reprízy. I když se snažíme, aby nervozita byla co nejmenší, stejně se tam vznáší ve vzduchu. A i když si říkám, že přijdou normální lidi, ačkoli polovina z nich jsou kritici, protože ti jsou natěšeni na to, aby něco mohli vidět jako první a jako první o tom napsat, stejně to působí na psychiku.

Proč by žena měla být za stejnou práci ohodnocena hůř? To je opravdu divný přežitek.

A je to nefér, že se zvou kritici na premiéru, protože co mám zkušenosti, je každá premiéra nejhorší představení ze všech. Já bych kritiky pozvala až po takové páté repríze, aby poznali esenci představení a ne křeč herce, o kterém potom píšou. Protože co si budeme říkat, my herci jsme na premiéře v křeči. Při každé premiéře si říkám, že nebudu nervózní, je to lala, že jsme to hráli už mockrát a že si to užiju.

A užijete?

Ne, nejde to. Začínáme si to užívat až po druhé třetí repríze, kdy už nastupuje volnost. Už víme, jak to funguje na diváky, snažíme se být lepší a lepší, křeč povoluje. Premiéra by měla být pro přátele a pro rodiny. Ti vědí, čím procházíme a co cítíme. Jak jsme nervózní, takže nám odpustí spoustu věcí, které ale kritik neodpouští.

O stejného muže se dělila s Annou Geislerovou ve filmu Bohdana Slámy Čtyři slunce (2012).

O stejného muže se dělila s Annou Geislerovou ve filmu Bohdana Slámy Čtyři slunce (2012).

FOTO: archív ČT

Někdo ale pracuje pod tlakem rád. To asi není váš případ.

Já potřebuju hezké zacházení. Pokud cítím tlak, chytnu paniku a nedokážu si představit, že bych v té panice dokázala myslet na to, jak a co mám hrát. A co postava říká. Když jsem v panice já, je v ní i moje postava.

Umíte si o hezké zacházení hezky říci?

Samozřejmě, a hezky, ale když to nejde po dobrém, tak si i dupnu. To je taky někdy potřeba. A v běžném životě to dělám normálně. Jakmile zjistím, že mi někdo narušuje můj prostor, tak se hájím okamžitě.

Každý má svůj prostor jinak velký. Jak velký ho máte vy?

Jak kdy a jak s kým. S někým nablízko, s jiným si držím distanc. Přece jen existují lidé, kteří umějí okolí pěkně vysávat, a na ty si dávám pozor. Ve městě většinou máme tendenci stále si svůj prostor, svou bublinu hlídat a nikoho do ní nepouštět. To vidíme v tramvaji, metru, na ulici. Málokdy se lidi dívají do očí nebo se jen tak usmějí.

Jsme tím až trochu paralyzovaní, tím naším shonem, rychlostí a uzavřeností. Tím, že jsem to tak taky měla, mě o to víc teď baví reagovat na vše, co se kolem mě děje. Víc se dívám, víc poslouchám, víc vnímám.

Ve hře Hamleti pražského Divadla Na zábradlí s Václavem Vašákem. Hamletů se ve hře postupně objeví sedm.

Ve hře Hamleti pražského Divadla Na zábradlí s Václavem Vašákem. Hamletů se ve hře postupně objeví sedm.

FOTO: KIVA

Ve hře Požitkáři, která drásá diváka úvahami o smrti, hraje Požitkářku. Inscenaci uvádí pražské Divadlo Na zábradlí.

Ve hře Požitkáři, která drásá diváka úvahami o smrti, hraje Požitkářku. Inscenaci uvádí pražské Divadlo Na zábradlí.

FOTO: KIVA

Češi, když nastoupí do prázdné tramvaje, sednou si co nejdál od toho, kdo už tam sedí. Jiné národy si naopak chtějí popovídat. Souhlasíte?

To je pravda, především v jižních zemích. Ráda cestuju a často je mi líto, že musím říct, že jsme potkali v zahraničí Čechy, ale raději jsme mluvili jiným jazykem, aby nebylo poznat, že jsme taky Češi. Protože někteří z nich se bohužel nechovají v cizině úplně přátelsky a nejsou pokorní k místu, kde se ocitli.

Máte za sebou natáčení seriálu Mattoni, kde hrajete jeho dceru Albertu. Jaká je?

Je to prostřední dcera rodiny Mattoni. Svým vzezřením a působením spíš podobná matce Wilhelmíně, ovšem ve skrytu duše toužila podobat se otci, vládnímu radovi. Trpěla pocitem nedostatku lásky z jeho strany. Hrál ho nejprve Jiří Bartoška, pak roli převzal Alois Švehlík.

Alberta působila dost netečně, odtažitě nebo chladně, ale pod tím byl strach a smutek, že její mladší sestra dostává víc lásky než ona. Režisér Marek Najbrt měl tendenci z ní udělat i vtipnou postavu, tak jsem zvědavá, zda se to povedlo.

Byla Alberta emancipovaná?

Ne. V té době snad žádná žena nebyla emancipovaná.

Za roli Mileny v dramatu Rozkoš (2013) byla rovněž nominována na Českého lva. Vytvořili partnerskou dvojici s Martinem Myšičkou.

Za roli Mileny v dramatu Rozkoš (2013) byla rovněž nominována na Českého lva. Vytvořili partnerskou dvojici s Martinem Myšičkou.

FOTO: CinemArt

Snad na pár výjimek?

Dá se říci, že postava matky, kterou skvěle hraje Táňa Medvecká, byla silná žena. Když zjistila, že její manžel začíná podle jejího názoru bláznit a porušovat pravidla doby, vzala věci do svých rukou, což bylo docela netradiční. Tak ta byla asi svým způsobem emancipovaná. Ale Alberta, ta lítá mezi mámou, tátou, bere si člověka, kterého nechce, a dělá věci na just. Když získá post manželky, zaškatulkuje se v něm a ztotožní se s tím, že muž je něco víc. Převezme roli, která se po ní žádá.

Zmínila jste pravidla doby. Měla ta mezi mužem a ženou něco do sebe?

To je dnes citlivé téma, postavení muže a ženy ve společnosti. Například já jako žena chci mít vedle sebe silného muže, o kterém vím, že když bude nejhůř, bude mi oporou, postará se o mě. Totéž já chci být pro něho. Být mu oporou a vědět, že jsem schopná se postarat. Ale nechci mu přebírat roli jako takovou, protože vím, že ho tím ničím.

Nechci dělat mužskou práci a po muži nechci, aby dělal ženské práce. Proč by měl chlap žehlit? Proč já bych měla řezat polena, pokud to vysloveně není moje přání a touha? Jistě, každý má nějaká specifika, ale měli by se doplňovat.

Zatím jedinou sošku Českého lva, kterou si odnesla domů, získala za postavu herečky Hany ve filmu Protektor Marka Najbrta. Jejím filmovým manželem byl Marek Daniel.

Zatím jedinou sošku Českého lva, kterou si odnesla domů, získala za postavu herečky Hany ve filmu Protektor Marka Najbrta. Jejím filmovým manželem byl Marek Daniel.

FOTO: archív ČT

Představuju si to jako kolečka ve strojku hodinek. Mám pocit, že každý jsme jedno kolečko, a když to zapadne s tím druhým, je to skvělé. Jediné, čemu nerozumím, je dělat rozdíly ve finančním ohodnocení mezi mužem a ženou. Herečka Jennifer Lawrenceová čirou náhodou zjistila, že její mužští kolegové dostávají za stejný rozsah role mnohem víc peněz. Díky tomu se rozjela docela velká kauza. Jenom díky náhodě.

Proč by žena měla být za stejnou práci ohodnocena hůř? To je opravdu divný přežitek. A ve všech sférách by se s tím mělo něco dělat. Pokud člověk něco dělá, a dobře, ať dostane za stejnou práci stejné peníze, a je jedno, zda je to muž, či žena. Ale jinak muže ráda doplňuju a jsem jimi doplňována.