Článek
První, co čtenáře může překvapit, snad i šokovat, je fakt, že desítky stran „memoárů“ autor nevěnuje ani tak vzpomínkám, jako popisu flóry a fauny Třeboňska a jejich proměnám během mnoha desetiletí. Zjištění typu „u nás na vsi ubylo suchopýrů a přibyly kukačky“ zabírají značnou část prvního dílu a zjevně nejsou zrovna tím, co by běžný čtenář od vzpomínek čekal.
Informací z osobního života je až do konce naprosté minimum, ale později se autor začne vedle kukaček věnovat i podnětným úvahám o proměnách lidské společnosti od Rakouska-Uherska přes Československo, protektorát a komunismus až po dobu přesycení, digitálního blahobytu, a připusťme, i jisté degenerace. Autor pozoruje, že Evropané jsou stále obéznější, přestali se rozmnožovat a kromě pár elitních univerzit je vzdělání v dnešní společnosti spíš fraška. „Sociální sítě zajišťují, že obyvatelstvo se bude věnovat zejména šíření a konzumaci banalit,“ shrnuje Komárek.
Přes to všechno vidí svět celkem optimisticky. I když „pravda a láska bude vítězit nad lží a nenávistí jen občas a těžko“, připouští, že si nežijeme špatně. Hlad zmizel, málo válčíme, málo se vraždíme.
Vídeňský úředník je věčný
Autor nepropadá lacinému sentimentu starců mumlajících, že “za Rakouska“ nebo dokonce “za komančů“ bylo lépe. Obě éry spíše zábavně glosuje, připomíná jejich syrovost, brutalitu (běžné násilí v rodinách i ve škole, extrémní chudoba), ale i jakousi milou zemitost, základní uměřenost a ctění práva za Rakouska-Uherska, které neumožňovalo plošné vyvlastnění či vznik koncentráků a gulagů.
Po líčení komunistického Československa včetně několika docela dobrých dobových vtipů se dějiště přesunuje do Rakouska, kam Komárek emigroval. Svoboda a všeobecné bohatství Vídně musely emigranta oslnit, ale opět neztrácí svůj skepticismus a všímá si, že i Rakousko 80. let mělo své chyby. Pozoruje tam jistou zlomyslnost, zkostnatělost a do nebe volající neschopnost úřadů. Malý žertík ilustrující poměry – rakouský úředník podle autora prakticky nic nedělá a nemůže být nikdy propuštěn, ani když zešílí. Uvádí k tomu i konkrétní příklad.
Suchý humor pokračuje při líčení „divokých devadesátek“, kdy se autor vzdává dobrého místa ve Vídní a vrací se do Prahy, aby budoval novou fakultu. Období nevidí moc tragicky, negativní rysy devadesátek nezdůrazňuje, spíš vzpomíná na všeobecné nadšení, přívětivost a slušnost většiny lidí.
Celkové hodnocení: 70 %
Může se vám hodit na Zboží.cz: