Hlavní obsah

Mim Radim Vizváry je muž mnoha talentů

Právo, Andrea Zunová

Je hvězdou ve svém oboru, naším nejlepším mimem. Jeho vzorem byl Boris Hybner, který byl také jeho profesorem. Ten Radimovi Vizvárymu udělal asi největší radost tím, když ho přirovnal k věhlasnému Jeanu Gaspardovi Deburauovi, největšímu z pierotů.

Foto: ČTK

Radim Vizváry

Článek

Radim Vizváry je muž mnoha talentů. Nejen mim, ale také choreograf, režisér a pedagog. Za svůj výkon v představení Sólo obdržel v roce 2017 cenu Thálie v kategorii Balet, pantomima nebo jiný tanečně dramatický žánr.

„Mě to baví. Pořád musím něco zkoušet, objevovat... Tenhle přístup k životu jsem v sobě měl už jako dítě,“ říká k tomu s úsměvem. S pantomimou se podle svých slov poprvé setkal právě prostřednictvím Borise Hybnera.

„Okouzlil mě svým talentem, humorem, osobností a postupně mi začal odkrývat svět pantomimy. A musím se přiznat, že mi učaroval Jean Gaspard Deburaou. Zaujala mě esence jeho křehkosti, efemérní bytosti a životního příběhu. No a Boris mi vždycky říkal:,Ty jsi mim jako Deburaou, ty jsi pierot, ty to musíš dělat.‘ Byla to pro mě velká pocta a zodpovědnost. Najednou mi řekl, kdo jsem. A že to v sobě mám. Věřil jsem tomu a začal na sobě tvrdě pracovat,“ vypráví Radim Vizváry.

Pohled na druhou stranu

Vystudoval na HAMU (Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění) katedru nonverbálního a komediálního divadla a už během studia ho zajímalo, jaké to je z té druhé strany, režisérské. Nejen to ho ale přivedlo k režírování.

„Asi nejdůležitějším podnětem byla samotná výchova Borise Hybnera. Vyznával myšlenku, že mim nemůže být pouze interpret. Preferoval pojem divadelník. Tedy umělec, který musí umět vymyslet, co bude hrát, musí si to umět napsat, zrežírovat, udělat si kostým, scénu, celé si to zprodukovat a nebýt na nikom závislý. Díky jeho škole vnímám di vadlo komplexně," říká.

Podle něj to ale u pantomimy ani jinak nejde. Protože mimové nemají scénáře, nikdo jim nepíše hry...

Když už chtějí něco ztvárnit, musí si to autorsky zpracovat a vymyslet. „My se můžeme inspirovat tvůrci, jako byl Marcel Marceau, ale protože se jedná o hereckou disciplínu, nelze výkon zkopírovat přesně, jako například u tance.

Musíme reflektovat téma, které chceme ztvárnit skrze sebe, protože jádrem pantomimy je myšlení, které se vyjadřuje gestem. Mim do toho dává své niůo, své srdce," vyznává se Radim Vizváry.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Radim Vizváry s Thálií za představení Sólo

Dodává, že seznámení se všemi částmi divadla mu dodalo sílu. aby se v rámci svého doktorandského studia odhodlal zrežírovat operu Bohuslava Martinů Divadlo za bránou. Nebyla to jeho první režie, do té doby ale rozhodně největší.

Sám není typem drsného režiséra, protože má pocit, že to k ničemu nevede. Při své práci se samozřejmě s několika takovými setkal, rozhodně ho však neinspirovali. „Být na někoho drsný, zlý, někoho ponižovat, říkat, že nic neumí, to podle mě není tvorba. Režisér by měl hledat tu správnou cestu pro sebe i pro ostatní.

Divadlo je týmová práce, takže bychom se měli všichni snažit dostat ze sebe to nejlepší. Pokusit se stvořit krásno, které pak nabídneme divákům. Protože krásno lidi povznáší a uzdravuje. A ve chvíli, kdy bych do práce vkládal negativní energii a emoce, tak bych to krásno vlastně zabíjel".

Láska ke třem pomerančům

Nyní se Radim Vizváry režisérsky ujal opery Sergeje Prokofjeva Láska ke třem pomerančům. U nás není příliš známá, vlastně poprvé a zároveň naposledy se tady hrála v roce 1963. Ve světě ale je oblíbeným titulem v divadelních repertoárech. Letos je to právě 100 let, kdy Sergej Prokofjev tuto operu složil a napsal k ní i libreto. V květnu bude mít premiéru v pražském Národním divadle.

„Když mi volal umělecký šéf, že má pro mě tuto nabídku, cítil jsem, že to chci dělat. Láska ke třem pomerančům je úžasná hra, v žánru komedie dell’arte (tzv. komedie profesionálních herců). To je vlastně moje parketa, protože tento žánr patří do oblasti mimického umění. „Mám ho rád a znám ho velmi dobře. A mám rád Prokofjeva, takže jsem na tu nabídku kývl,“ říká režisér.

Později však podle svých slov zjistil, že libreto psané jako komedie dell’arte příliš nekoresponduje s hudbou. „Položil jsem si otázku, proč někteří tvůrci a nevím, kdo s tím začal, kombinují komedii dell’ arte s operou. Podle mě je to totiž neslučitelné. Základem komedie dell’arte jsou přesně definované herecké typy. Například představitel Harlekýna musí nejprve perfektně zvládnout řemeslo, aby mohl dosáhnout vysokého mistrovství, a to může trvat klidně dvacet let.

Foto: ČTK

Z představení Sólo

Když jsem viděl výkony takto vypracovaných italských interpretů, šla z nich tak silná energie, že jsem si sedl s otevřenou pusou na zadek. Jenže základem opery je jiný druh řemesla. Zpěvák se soustředí především na pěveckou techniku, takže dost dobře nemůže tolik energie vložit do herectví ve stylu komedie dell’arte a tím vzniká křeč“.

A jak coby režisér tu křeč v představení odboural? „Tím, že komedii dell’arte vůbec do Lásky ke třem pomerančům nebudu dávat,“ říká se smíchem Radim Vizváry. Dodává, že také Prokofjevova hudba podněcuje úplně jiné emoce, než vyžaduje právě tento typ komedie.

Ze skladatelů měl velkou zkušenost s tímto mimickým žánrem Bohuslav Martinů. „On to miloval, chodil do divadla, zajímal se. Četl deburauovská libreta a podobně. Možná proto napsal Divadlo za bránou, kde věnoval velký prostor, celou první část, jenom komedii dell’arte. Nechal vyprávění děje převážně na Kolombíně a Pierotovi. Bez zpěváků. A to si myslím, že je správná cesta.“

Po opeře Láska ke třem pomerančům chce Radim Vizváry vyzkoušet propojení nového cirkusu s pantomimou. Bude spolupracovat s Losers Cirque Company, což je akrobatická skupina zaměřená právě na oblast nového cirkusu. Pak má v plánu připravit nové představení, k jehož realizaci chce přizvat filmového režiséra. „Protože filmová poetika je vlastně pantomimě blízká a já bych chtěl prozkoumat možnosti filmové optiky v jevištní práci,“ říká muž mnoha talentů Radim Vizváry.

Reklama

Výběr článků

Načítám