Článek
Tylere, kapelu jste založil v roce 2009. Počítáte letošní rok jako právoplatné desetileté výročí, i když se k vám Josh přidal až později?
Joseph: Ten rok jsem začal psát písně pro projekt tohoto jména. Ale řekl bych, že to bylo až tak v červnu. Takže se blíží desáté výročí toho, že skládám písničky pro Twenty One Pilots.
To, čím je kapela dnes a jak ji většina lidí zná, přišlo o dva roky později. Tehdy to do sebe všechno zapadlo a začalo dávat smysl. Řekl bych proto, že do opravdového desátého výročí máme ještě dva roky čas. Pak to oslavíme.
Před dvěma lety jste mi před svým koncertem v Tipsport aréně řekli, že jste hladoví a unavení. Je to dnes lepší?
Dun: Vůbec ne, pořád máme hlad a jsme utahaní.
Joseph: Pořád se učíme na turné fungovat a řekl bych, že se učíme něco nového každý den. Naštěstí máme úžasný tým. Je kolem nás mnoho lidí, kteří nám pomáhají. Se spánkem je to ale pořád těžké. Když spíte v tourbusu, odvíjí se kvalita vašeho spánku od toho, jak dobrého máte řidiče. Každé prudší brždění, ostřejší zatáčka či výmol vás můžou vytrhnout ze snu.
Včera jsem se probudil uprostřed noci, protože jsem letěl z postele. Takže se obávám, že únava bude asi součástí turné vždy.
Twenty One Pilots diváky nadchli.
Vaše koncerty jsou větší a větší. Poprvé jste v České republice koncertovali před třemi lety v klubu, nyní vystupujete v největší aréně v zemi. Musíte se stále učit nějakým novým dovednostem?
Dun: Nesouvisí to sice s velikostí koncertu, ale dnes jsem se učil češtinu. Snažím se naučit aspoň něco málo z jazyka v každé zemi, kterou navštívíme. Docela mi to i zůstává v hlavě. Jak se řekne one two three?
Jedna dva tři.
Dun: A sakra, to je těžké.
Váš koncert byl v sobotu v Praze vyprodaný a zdá se, že se vám daří je vyprodávat velmi často. Jak se cítíte, když se to náhodou nepovede?
Joseph: I to se občas stává. Ale když hrajeme v prostorách, kam se vejde čtrnáct tisíc lidí, a přijde dvanáct tisíc, nemáme sice technicky vzato vyprodáno, ale pořád to znamená, že přišlo dvanáct tisíc lidí. A to je neuvěřitelné. Ale upřímně, pořád se snažíme zlepšovat, takže každý koncert, na který nějaké vstupenky zbydou, bereme jako příležitost opravdu ohromit a nadchnout ty, kteří přišli. Když se koncert nevyprodá, je to výzva, abychom přijeli znovu.
Fanynky na vás v sobotu v Praze před arénou čekaly mnoho hodin. Stáli jste někdy vy sami na něčí koncert dlouho dopředu, abyste se dostali do první řady?
Dun: Nikdy jsme před koncertem nekempovali, ale jediný důvod je ten, že nás pustí dovnitř dřív, protože tam hrajeme. Na naši kapelu bychom si klidně ale také počkali, kvůli nikomu jinému bychom to asi nedělali. No, samozřejmě si dělám legraci.
Twenty One Pilots vyhráli s vinyly v Americe.
Co byste těm povětšinou mladým lidem a dětem, kteří tráví celý den čekáním na vás, vzkázali?
Joseph: Ať na sebe dávají pozor, starají se o sebe navzájem, pijí dost vody a nají se. Protože až se dostanou dovnitř, bude jim horko a kolem nich se bude tlačit hodně lidí. Když začne koncert, všichni začnou skákat, a když jim nebude dobře, mohou omdlít. Vídáme to skoro každý večer, takže podle mě je nejdůležitější zůstat v bezpečí. Vím, že si to budou číst až dodatečně, ale tak pro příště.
Máte tisíce oddaných fanoušků, vaše sláva pořád roste. Dokážete si zachovat v tom kolotoči pocit osobní i umělecké svobody, nebo vás všechna očekávání a láska fanoušků trochu svazují?
Joseph: Je to kombinace obojího. Máme štěstí, že na nás nikdy nikdo z našeho okolí v hudebním průmyslu netlačil, abychom psali písně podle jejich představ. Vždycky jsme měli úplnou uměleckou svobodu. Jediní, komu se, co se týká našich tvůrčích rozhodnutí, zodpovídáme, jsou fanoušci. Když pracujeme na nové hudbě, musíme je brát v úvahu.
Zároveň ale doufáme, že si zasloužíme jejich důvěru ve chvíli, kdy je chceme vzít novým směrem. Milujeme fanoušky, kteří mají rádi všechno, co jsme udělali v minulosti, ale zároveň se nemůžou dočkat, až uslyší, kam je zavedeme příště.
Tylere, při vzniku alba Trench jste většinu času pracoval úplně sám, později samozřejmě s Joshem. Není vám blízké zavřít se ve studiu s týmem dalších lidí?
Joseph: Když si najmete armádu různých autorů a producentů, může se původní myšlenka zamlžit. Staneme se produktem, kolektivním rozhodnutím příliš mnoha lidí. S Joshem nejsme fanoušci skupin, které takhle pracují. Chceme slyšet, co si přejí říct ony samy. Zajímá nás, jaké nápady mají v rámci písničky samotní hudebníci.
Spolupráce tu samozřejmě vždy budou, ale jde o to, kolik jich bude a jak ovlivňují kreativní proces. Na to jsme vždy byli citliví. Nás baví, že když vydáme desku, lidé vědí, že jsme to my. Ne parta zákulisních spolupracovníků.
Nyní se zdá, že máte vše, o čem můžete snít. Velké světové turné, řadu hudebních cen, oddané fanoušky. Jaký máte plán do budoucna?
Dun: Kdysi jsme začínali hrát v klubech a barech. Občas byly blízko nějakého většího koncertního prostoru a my si říkali, že příště bychom chtěli hrát tam. To se nám plní. Čekají na nás velmi oddaní a vášniví fanoušci. A my jim velmi rádi hrajeme a pořád máme v sobě ten pocit, že když se jim to bude líbit, třeba o tom řeknou kamarádům a příště přijde ještě víc lidí. Máme i spoustu bláznivých plánů, ale základ je tohle – pokračovat v tom, co děláme.
Může se vám hodit na Seznamu: