Jak se dělá déšť a co napsal pan Voskovec

Projekt muzea vymysleli již před pěti lety kamarádi a spolužáci z Katedry filmových studií na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Terezie Křížkovská, Adéla Mrázová a Jakub Jiřiště. A navzdory mnoha pochybnostem včetně těch vlastních ho dotáhli až do dnešní podoby.

„Tehdy před lety jsme si uvědomili, že u nás filmové muzeum chybí. A začali jsme promýšlet, jak to udělat, aby sloužilo návštěvníkům a zároveň částečně zaplnilo absenci filmové výchovy ve školách. To znamenalo interaktivní instalace, aby to děti bavilo,“ vzpomínají na začátky, které vyvrcholily první půlroční výstavou v Museu Montanelli.

„Když skončila, hledali jsme nové prostory a představte si, že nám najednou zavolali z rodiny Kolowratů, že se o nás dozvěděli a nabízejí nám v Paláci Chicago zdarma další dočasné prostory. Ale i to rychle uteklo a začalo nové hledání. Teď jsme konečně tady, což je skvělé, jen už je to za nájemné, které bychom nemohli platit nebýt grantů Státního fondu kinematografie, podpory Ministerstva kultury, Univerzity Karlovy i řady filmařů, kteří náš projekt od začátku sledují.“

Projekt podpořila i veřejnost – muzeum NaFilm se stalo vůbec prvním projektem v historii crowdfundingového portálu Hithit.cz, jemuž se podařilo už potřetí úspěšně dokončit veřejnou sbírku. Heslo Národ sobě v ní nahradilo Národ na film.

Vstupujeme do první části výstavy, která nás vrací až století před vznik kinematografie, k Janu Evangelistovi Purkyňovi. „Chceme návštěvníkům ukázat, na co všechno se muselo přijít, aby se mohl narodit film. Možná nebýt Purkyňových experimentů a optických hraček, ani by nevznikl,“ říká Terezie a vyzývá mě, abych zvedla jedno ze tří telefonních sluchátek, připevněných ke stolům, na něž se promítají tři různé obrazce.

Po krátkém zazvonění se z kouzelného sluchátka ozve hlas: „Haló, tady Purkyně!“ Jen se usměji vtipnému nápadu a pak už se zájmem naslouchám důkladnému, ale srozumitelnému a zábavnému vysvětlení toho, jak lidské oko funguje, že má paměť, a jak světlo a rychlost způsobují, že na místě statického obrazu vidíme za určitých podmínek obraz pohyblivý.

A to je jen první z optických hraček, které si návštěvník muzea může vyzkoušet. Je tu laterna magika, zoetrop i praxinoskop, což byl v oněch dřevních dobách „projektor“ se zrcadlícím se bubnem, který vytvářel iluzi pohybu.

Všechno je ručně vyrobeno podle nákresů, které ti tři našli v knihách. „Ještě že máme kamarády na oborově spřízněných školách, kteří nám dovedli naše exponáty vyrobit,“ říká Adéla a vypráví historku, jak se právě u praxinoskopu v návodu spletli: „Zapomněli jsme na zrcadlení, tedy na to, že obraz bude převrácený a pak jsme se kamarádům s hrůzou přiznávali, že to budou muset předělat.“

Postupujeme dál, teď už ke skutečné promítačce, té s klikou, jíž si může návštěvník zatočit a sám se, podle vervy, s níž točí, přesvědčit o tom, že film běží tak rychle, jak se otáčí pás filmu. Promítačka je z šedesátých let a je vykuchaná a odkrytá tak, aby děti, které už leckdy ani nevědí, co je to celuloid, viděly, jak se filmový pás posouvá a jak se z něj promítá.

A co teprve virtuální realita! Že je to vymoženost současnosti? Kdepak, už průkopníci filmu v době, kdy byla kinematografie ještě pouťovou zábavou, věděli, co to udělá, když kameru připevní na čelo lokomotivy a natočí záběry krajiny i s kolejemi.

Tato kinematografická atrakce zvaná Hale’s Tour pak měla světovou premiéru v roce 1904 na světové výstavě v Saint Louis: z filmů natočených z lokomotivy sestavili filmaři pásma a diváci se při jejich sledování mohli přenášet do neznámých dalekých krajů s pocitem, že jedou vlakem. Což byl tehdy také ještě relativně nový vzrušující zážitek, proto také i v prvních skutečných filmech tak často právě vlak hraje.

V muzeu vám sice dnes nasadí virtuální brýle, ale do prostředí a atmosféry legendárního saintlouiského veletrhu se jejich prostřednictvím pohodlně přenesete.

Děti bude možná nejvíc bavit ruchárna. Zkusí si v ní vyrobit déšť, hrom i klapot koňských kopyt, a navíc si k vybraným filmovým ukázkám mohou nahrát svou vlastní verzi zvuku.

Odpočinout si mohou při promítání českých animovaných filmů legendárních tvůrců Hermíny Týrlové, Jiřího Brdečky nebo Břetislava Pojara a avantgardních filmů české avantgardy 20. let minulého století.

Avantgardisté se tehdy snažili i o vytvoření imaginativního kina, tedy filmu, který se člověku odvíjí v hlavě. Neuměla jsem si to představit, dokud mě moje průvodkyně neposadily na židličku mezi průsvitné (nikoliv průhledné) závěsy a do sluchátek nepustily text jednoho ze scénářů, které pro tento typ filmů psali Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert i Jiří Voskovec. Sugestivní hlas Boleslava Polívky čte do podrobností rozepsaný scénář a mně se v hlavě opravdu odvíjí film... Stojí to za zkoušku a zcela neznámý pocit vidění slyšeného.

A nakonec je tu animace. Ta česká z padesátých a šedesátých let. Každá ukázka představuje jinou techniku, a nakonec si návštěvník může vybrat, jaký animovaný filmeček si tu vlastníma rukama vytvoří a dostane ho domů.

NaFilm má, jak se říká, dobrou adresu: když vejdete z pražského Jungmannova náměstí do Františkánské zahrady, nemůžete ho minout, a tak už se tu zastavují i turisté. Ideálními návštěvníky jsou ovšem právě dospělí s dětmi, protože každý si tu najde to svoje.

Otevřeno je ale až od 13 hodin, dopoledne patří, jak si zakladatelé předsevzali, školám. „Školní návštěvy nemusí znamenat jen komentovanou prohlídku, při které si děti mohou všechno vyzkoušet. Navazují na ni dílny, natáčíme animaci, ale máme i dílny hraného filmu, to s nimi dokonce i vyjdeme do ulic.

Zkrátka buď u nás mohou strávit hodinu a půl nebo celé dopoledne,“ říká Terezie a Adéla dodává: „Jenže uvidíme, jak dopadneme. Zatím děláme vše zadarmo, ale už to nevydržíme déle než rok, pak se budeme muset začít živit, nájem je opravdu vysoký. Pořád doufáme, že se nám i s postupem času podaří udržet si návštěvnost, stejně jako grantovou podporu a že se nám v budoucnosti podaří najít i nějakého sponzora.“ Nezbývá než jim k tomu držet palce.

Může se vám hodit na Firmy.cz: